Kalendář všech akcí

Kalendář akcí najdete na samostatné stránce.

Bučina

Bývalá osada vznikla v 18. století v místech bývalé Zlaté stezky. Byla zničena po druhé světové válce odsunem německého obyvatelstva a zřízením hraničního pásma.

Nynější hraniční přechod pro pěší a cyklisty byl otevřen v roce 1991. Hranici tvoří potok Čertova voda, jehož voda je odváděna do Dunaje. Při pěkném počasí jsou odtud nádherné vyhlídky na Alpy.

Dávno před vznikem osady procházela místem kašperskohorská větev Zlaté stezky. Osada byla založena ve 2. polovině 18. století na rozvodí Severního a Černého moře v místech, kde rostl bukový les. Název Bučina (Buchwald) vznikl z německého Die Buche (buk) a Der Wald (les). Symbol buku měla Bučina později i ve znaku správy obce. Osada vznikla na rozhraní panství Velký Zdíkov a Schwarzenberského panství. Prvních sedm osadníků samotné Bučiny (Bauer, Harant, Kufner, Leirich, Peter, Plechinger a Wolf) a dalších pět v Chaloupkách mělo právo na pastvu skotu na lesních mýtinách a pasekách (v roce 1780 to bylo 212 kusů dobytka na 1 538 jitrech) či právo na bezplatný příděl palivového dříví (347 sáhů ročně). Bučina byla postupně vyklučena, vznikaly zde louky a pastviny (Hutweide) či skromná políčka. Dodnes je patrno velké množství kamenů vyskládaných do vysokých snosů, ohraničující tyto původní louky a políčka. Až v roce 1861, za majitelů panství Thun-Hohensteinů, dostali obyvatelé několik stovek hektarů lesa (458 jiter) do soukromého držení. Za odměnu, že osadníci přistoupil na vyrovnání, daroval majitel panství Velký Zdíkov František Thun obci 4 000 zlatých na výstavbu školy. Roku 1793 zde stálo 13 domů a žilo v nich 100 osob, rychtářem byl v tomto roce Sebastian Harant. Osadníci byli vesměs dřevaři.

Typické pro Bučinu byly nízké dřevěné domky na metrové podezdívce s obytnou částí, chlévy, stodolou a ubytováním pro čeleď pod jednou polovalbovou šindelovou střechou. Na návětrné straně často bývala vyrovnána hranice s palivovým dřívím. Ze zemědělských plodin se zde pěstovalo ozimé žito, oves, někdy i ječmen, po roce 1840 brambory. Doplňkem bylo zelí a tuřín. Pěstoval se i len, který se zpracovával doma, někdy se pak při výrobě přidávala i vlna. Mléko bylo od podzimu sbíráno do velkých sudů, kde prokvasilo a bylo základem pro polévku – kyselku. Hlavním zdrojem obživy bylo zpracování dřeva na trámy ke stavbě domů, výrobě nábytku, potrubí, dřeváků, dřevěného drátu, výrobě a prodeji dřevěného uhlí a výrobu potaše, hledání a prodej rezonančního dřeva. Dočasný blahobyt nastal, stejně jako v okolí, po vichřicích v letech 1868–1871 s následující kůrovcovou kalamitou. Bylo dostatek dobře placené práce, na kterou sami místní nestačili. Na pomoc přišli dřevaři z jižních Tyrol, nejznámějším se pak stal Giovanni Zanella, který se zde usadil. Les poskytoval i smolu na výrobu kolomazi či choroše na výrobu troudu. K vedlejším příjmům patřil sběr a následný prodej lesních plodin jako brusinek, borůvek nebo hub. Uživili se zde i další řemeslníci jako obuvník (Harant), kolář (Leirich) či truhlář (Kufner).

Původně patřili osadníci pod rejštejnskou faru. Od roku 1786 pod faru kvildskou, od roku 1827 pod Nový Svět, od roku 1856 pod farnost Knížecí Pláně. Zde měli občané Bučiny od roku 1864 svůj kostel sv. Jana Křtitele a hřbitov. Po odsunu německých obyvatel byl kostel v roce 1956 odstřelen a hřbitov zničen. Hřbitov byl zásluhou Hanse Baiera z Chaloupek (Hüttel Nr. 14) v letech 1991–1992 obnoven a 28. 6. 1992 za účasti 700 lidí slavnostně vysvěcen. V místě bývalého kostela byl postaven velký kříž a před schody umístěn kovový malovaný alianční erb Josefa ze Schwarzenbergu a Idy z Lichtenštejnu, který byl po požáru kostela roku 1912 umístěný nad hlavním vchodem. Dochoval se i pomník padlým z obou světových válek. Památný sloupek, připomínající vyvázání z nájmů, s vytesanými symboly šumavských hor (sekera, krumpáč a smrk), stojící poblíž pláňského hřbitova připomíná vznik dnes již zaniklé obce.

Na počátku 20. století na Bučině žilo 392 Němců a pouze 4 Češi, od roku 1869 byla zde obecná škola (v roce 1918 to byla dvojtřídka se 72 žáky, v roce 1937 byla na Bučině otevřena česká škola!!), spořitelna (Reiffeisenbank), expozitura finanční stráže, celní úřad, rychtářský dům a 2 hotely. Obyvatelé chovali 211 kusů dobytka, 31 ovcí, 23 prasat a tři koně (většina obyvatel používala volské potahy). V roce 1910 zde žilo 347 obyvatel ve 37 domech, v roce 1921 ve 38 domech 343 obyvatel, v roce 1930 zde žije 316 Němců a 29 Čechů, vesměs státní zaměstnanci. Obec měla od roku 1849 své starosty (předtím rychtáře). Bučina bývala nejvýše položená osada na Šumavě (1 162 m n. m.).

K obci patřily osady Chaloupky (Hüttel) i se vzdálenou Reichartovou pilou, část Na Mlýnské mýtině (Mühlreuter Häuser, lidově místo zváno Froschau se Seewaldovo pilou) a po roce 1923 i Chata KČST u pramenů Vltavy.

V létě 1922 Bučinu navštívil J. Váchal, zažil tu místní svatbu, jež ho nadchla krásnými starými valčíky a mazurkami. V rychtářově domě (Richterhaus) se 23. 2. 1858 jako rychtářův synek (a vnuk prodejce rezonančního dřeva) narodil básník a spisovatel Johann Peter. Mezi jeho díla patří Buchengrün, Sprossender Wald, Der Richterbub či měsíčník Der Böhmerwald. Johann Peter zemřel ve Vimperku ve vile Abendfrieden, kterou pro něho nechal postavit továrník Steinbrener. Po jeho smrti v roce 1935 byla na jeho rodný dům umístěna pamětní deska. Na Malé Vltavě pracovala od roku 1865 Kufnerova pila (dnes ruiny) s výrobou rezonančního dřeva, šindele či žaluziových prkének. Pod ní byla roku 1845 zbudována knížetem Schwarzenberkem nádrž Schwelle (dnes Tokaniště) k plavení dříví.

V druhé světové válce padlo 22 místních mužů. V roce 1945 byli místní občané nahnáni do hotelu Fastner, kde byli vyslýcháni a mučeni (bez policejních zápisů). 30. 11. 1946 již zde nebyl jediný Němec. V roce 1947 žilo v Bučině pouze 58 obyvatel, v roce 1956 byla vesnice srovnána ze zemí. V roce 1961 byla zlikvidována i budova bývalé české celnice, která byla postavena těsně před 2. světovou válkou a měla též sloužit jako vojenský bunkr v případě napadení Německem. Zůstala jen Pešlova chata coby rušička rozhlasové stanice Svobodná Evropa a kasárna.

Nově postavená kaplička s nápisem Gelobt Sei Jesus Christus, stojí u odbočky k pramenům Vltavy. Původní pocházela z roku 1891 a byla zasvěcena Panně Marii. Nová kaple byla postavena zásluhou pana Gottfrieda Fastnera (potomka posledního majitele původní kaple) a slavnostně vysvěcena 4. 10. 1992.

Nynější hraniční přechod pro pěší a cyklisty byl otevřen v roce 1991 (stará celnice byla odstřelena roku 1961). Hranici tvoří potok Čertova voda. Jeho vody jsou odváděny do Dunaje. V mimo zimní sezóně jezdí na Bučinu autobus z Kvildy (silnice vybudována v letech 1865–1866), jinak je do Bučiny vjezd autem zakázán. Na německé straně je v provozu sezónní autobus do Finsterau.

Bučina je nejdeštivější místo na Šumavě. Ročně tady spadne na 1 600 mm srážek.

Společným projektem české a bavorské strany je samoobslužné informační středisko a tabule s názorným popisem okolí v českém i německém jazyce. Na Bučině začíná také naučná stezka Národní park, která vede směrem na Knížecí Pláně a na informačních panelech ukazuje utváření krajiny člověkem. V areálu hotelu Alpská vyhlídka je umístěna atrapa signální stěny, jež zabraňovala v období tzv. železné opony překročení státní hranice.

Z Bučiny jsou krásné výhledy na panorama Šumavy (Trojmezenská hornatina, Heidel), při pěkném počasi i na Alpy!

Nejznámější hospody byly Pension na Alpské vyhlídce, hotel Fastner (se 17 pokoji pro hosty a 40 lůžek; roce 1934 cena lůžka 26 Kč za noc), hostinec Zum Tiroler, Zanellův hostinec a od 30. let 20. století Pešlova chata. Ruiny posledně jmenované chaty byly zbourány v roce 2003. Po té následovala stavba nové chaty. Řivnáčův Průvodce po Šumavě z roku 1883 uvádí dva slušné hostince: Blechinger a Wiener Nani, v každém 4 postele. Život na Bučině popsal také František Frýda v knize Kořeny ve větru.

E. Krásnohorská: dospějeme-li na výšinu,se které shlíží chudá ves Bučina v moře horských temen, kdež příchozímu v pravo se jeví hřbet hor Tabulových, pod nimiž se pramení Malá Vltava, v levo pak velikán Sedmikamenník, jenž Čertův potok do Bavor vypouští: jsme opět na místě, kde bašty Šumavské ode dávna jsou přestupny, v bráně do Čech, kde překračovala hranice zemské ona Kašperskohorská stezka Zlatá, nedaleko těch pustin slatinných, kde zlatější nad ni se vine věčně živá dráha, prýštíc se ze skály jasným praménkem Vltavy.“

Možnosti ubytování

« Zpět

Hvězdicové putování po Via Nově

[21. 7. 2013]

Bavorský tým Via Nova Vás zve v neděli 21. července 2013 za labyrintem setkání

Celá zpráva…

Odpočinek pro poutníky

[11. 7. 2013]

Na kameni z bavorské žuly k posezení (i poležení)…

Celá zpráva…

Archiv aktualit

Archiv toho, co se dělo, najdete na samostatné stránce.

Partnerský projekt
Pilgerweg VIA NOVA

Copyright © 2010 RRA Šumava a Karel Viták (www.dva.cz). Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike Informace z těchto stránek podléhají licenci Creative Commons BY-NC-SA.