Kalendář všech akcí

Kalendář akcí najdete na samostatné stránce.

Dobrá Voda

Poutní místo pod vrchem Březník, na kterém měl údajně svou poustevnu blahoslavený Vintíř. U pramene s vodou nechal postavit již na začátku 17. století kamennou kapli maltézský rytíř, generál řádu sv. Jana Jeruzalémského, Jiří Čejka z Olbramovic, jenž zde na sklonku svého života žil poustevnickým životem. Novodobě proslavila Dobrou Vodu sklářská výtvarnice Vladěna Tesařová, která do zdejšího kostela umístila své plastiky ze skla.

Původní název osady zněl Březnice. Podle tradované pověsti měl domkář Gerl v sousedních Hartmanicích slepou krávu. Neměl však srdce ji zabít, tak ji pustil, ať si jde kam chce. Pod Vintířovou skalou kráva zapadla (ještě dnes jsou tam vidět stopy ve skále), ale nakonec šla dál. Měla žízeň a když hrabala, vytryskl pramen vody krávě přímo do očí. Kráva poté opět prohlédla. Tak vznikl pramen s léčivými účinky v Dobré Vodě. Jiného mínění byl ovšem kněz Rosacius, který tvrdil, že to byl slepý kůň z Kundratic, který zde prozřel.

Kostel sv. Vintíře dal v roce 1706 postavit na místě staré kaple baron František Karel Villani. Socha sv. Vintíře z 15. století je dnes umístěna v kašperskohorském muzeu. Socha údajně byla původně umístěna na stromě v místech poblíž poustevny svatého Vintíře u Dobré Vody u Hartmanic. Vyprávělo se o ní, že lidé ji chtěli přemístit do některého kostela v okolí, například do Petrovic, do Hartmanic či do dalších kostelů. Ovšem socha se vždycky vrátila na své místo. Dali ji do truhly, tu truhlu zpevnili různými řemeny a řetězy. Socha opět překonala všechny tyto překážky a vrátila se na původní místo. Proto se lidé rozhodli, že vystaví pro tuto sochu, k úctě sv. Vintíře, kostel v Dobré Vodě. Stojí zde dodnes a je cílem poutníků. Vedle kostela vyvěrá pramen slabě mineralizované vody. Z okolí jsou nádherné výhledy do českého vnitrozemí.

Zdejší obyvatelé to zde neměli vůbec jednoduché, často čelili živelným pohromám či neúrodě. O jedné takové píše ve farní kronice farář Johanes Steinko. Uvádí, že v letech 1816 a 1817, kdy se neurodilo a nastal velký hladomor, chodili lidé žebrotou a živili se hlavně silenkou nadmutou (Silene vulgarit, ve zdejším nářečí Schnerrer).

Na počátku 20. století stávalo v Dobré Vodě 25 stavení včetně školy, pekárny, řeznictví, hotelu, pohostinství aj. Před válkou zde žilo 136 německých obyvatel. Například do místní základní školy docházelo denně kolem 50 dětí z okolí.

Po roce 1945 byli nuceni místní obyvatelé oblast opustit a obec se stala správním střediskem vojenského újezdu.

V rodném domě Dr. Šimona Adlera, významného rabína, pedagoga a učence (zahynul v roce 1944 v Osvětimi), je zpřístupněna muzejní expozice. Dne 9. 7. 1997 bylo toto muzeum slavnostně otevřeno, aby připomínalo 110 židovských komunit v západních Čechách zaniklých v období holocaustu. Do Dobré Vody, kde po dlouhá desetiletí žili společně tři etnické skupiny, česká, německá a židovská, a kde se po válce téměř zastavil život, se po roce 1989 opět vrací jak původní obyvatelé, tak i turisté. Iniciátorem vzniku muzea byli synové Šimona Adlera – Matityahu a Sinaj Adler. Myšlenku vzniku muzea podpořilo i město Hartmanice v čele se starostou Jiřím Juklem. Slavnostnímu otevření muzea byl přítomen i tehdejší velvyslanec Izraele v ČR Jeho excelence Raphael Gvir. První část expozice je věnována Adlerovu životu a osudům jeho synů – Sinae a Matytiahu, žijícím v Izraeli. Druhá část seznamuje se životem a kulturou židovských obyvatel v příhraniční oblasti. Předposlední část představuje především židovské sakrální předměty ze sbírek Západočeského muzea. Dokumentace života židovské rodiny je rozdělena na nejdůležitější mezníky: narození, obřízka chlapců, bar – micva, svatba a závěr života. Závěr expozice tvoří rekonstrukce interiéru, dokumentující každodenní život Židů na přelomu 19. a 20. století. Muzeum vzniklo z iniciativy a za finančního přispění Matytiahu Adlera, viceprezidenta Touro College Jerusalem / New York, Města Hartmanice a ministerstva kultury ČR. Jeho součástí je posluchárna pro 50 návštěvníků, kde se pořádají zajímavé výstavy, přednášky a semináře. V budově je dále umístěna expozice historie Hartmanic a okolí, včetně ukázek tradičních šumavských řemesel.

V roce 2001 vytvořila sklářská výtvarnice Vladěna Tesařová ve zdejším kostele unikátní retábl. Vlastní oltář má rozměry 4,5×3,3×0,4 metru, váží 5 tun. Nástavec obsahuje 35 figur. Retábl je svázaný ocelovou nerezovou konstrukcí. Dále je zde od stejné výtvarnice křížová cesta. Každé zastavení je velké 1,2×1,0 metru, váží průměrně130 kg (poslední zastavení je umístěno v bavorském Rinchnachu jako symbol obnovené vzájemné spolupráce mezi Čechy a Němci z obou stran Šumavy).

Vladěna Tesařová (1958): „Při vzniku oltáře jsem byla vázaná liturgickou komisí na biskupství. Nemohla jsem si vybírat světce. Jejich výběr byl podřízen tomu, že jsme na hranicích. Moje koncepce, tedy česko-němečtí a nadnárodní světci (Jan Křtitel nebo patroni Evropy Cyril a Metoděj), byla přijata. A každý světec má svůj atribut, což jsem také musela dodržet. Přizpůsobila jsem se tomu, co požadovala liturgická komise a prostoru barokního kostela. Oltář jsem dělala osm měsíců, což byl neuvěřitelně krátký termín. Projekt byl zčásti financován z programu EU Phare, proto bylo třeba dodržet všechny stanovené podmínky, včetně časových. Vlastní práce začaly až v dubnu 2001. Dělala jsem pořád, od rána do noci, skoro každý den, kromě neděle. To mi farář zakázal a já jsem byla docela ráda, protože jsem si mohla alespoň v tu neděli odpočinout. Je samozřejmé, že ve skutečnosti jsem začala mnohem dříve. Měla jsem už hotové skici, rozpracované modely. Nejdůležitější je udělat hliněné modely, které se potom odlévají do sádrových forem. To je nejvíc práce. Vintíře jsem dělala jako prvního. V předstihu jsem měla hotového i Štěpána a Gizelu. Soch je na oltáři celkem 35 a každou musíte chladit dva až tři týdny podle velikosti. Tavila jsem ve třech pecích (v Dobré Vodě, na Zbraslavi a v Chýnici, kterou jsem si pronajímala), protože každá pec je blokovaná dlouhým chlazením. Vše nakonec dobře dopadlo a celý oltář se slavnostně rozzářil 14. prosince 2001.“

Kostel byl v roce 2006 doplněn mříží u vstupních dveří tak, aby mohl být sakrální prostor celoročně přístupný všem poutníkům. Umělecky kovanou ochrannou mříž vytvořil sochař Harald Bäumler z německého Ambergu. V kostele je dále k vidění skleněná socha sv. Vintíře v životní velikosti. V roce 2010 přibyl do kostela Betlém o rozměrech 3,3×2,8 metru, který váží skoro dvě tuny, dále ještě půltunová menza a ambon v barvě lesního skla. Vše od Vladěny Tesařové.

Obnovení zvonů zůstává zatím otázkou budoucnosti. V kostele sv. Vintíře se každoročně pořádá množství bohoslužeb, z nichž dvě jsou již po staletí součástí kulturního života Dobré Vody. Jedná se o česko-německé bohoslužby, kdy první je sloužena vždy u příležitosti slavné poutě ke sv. Vintíři na Dobrou Vodu (první červnová neděle), druhá pak při výročí vysvěcení kostela, tzv. patrocinium, vždy v nejbližší neděli k 9. říjnu (den úmrtí sv. Vintíře). Původní hřbitov sloužil svému účelu až do konce čtyřicátých let 20. století. V období, kdy byla Dobrá Voda součástí vojenského újezdu, hřbitov zcela zpustl a dokonce byly poškozeny některé originální litinové kříže. Po roce 1991 se vyčištění a úklidu hřbitova ujali bývalí rodáci z Dobré Vody a okolí ve spolupráci s Městským úřadem v Hartmanicích. Dnes je na hřbitově v Dobré Vodě umístěn památný Kříž smíření na události z posledních desetiletí.

Od 18. století začali do Dobré Vody pravidelně putovat tisíce poutníků, kteří zde doufali v přímluvu a pomoc sv. Vintíře, a odnášeli si odtud zázračnou vodu. Do dnešních dnů se zachovaly stovky záznamů o zázračných uzdraveních (především zraku) v místní Knize zázraků (Miraklbuch). Upadající zájem o osobu sv. Vintíře i zdejšího poutního místa oživil ve 20. letech 20. století dobrovodský farář Pius Gockner. Léčivá síla pramene může dle vědy pocházet z mírně radioaktivních látek, které jsou v jeho vodě obsaženy.

V roce 2002 byla dokončena rekonstrukce fary na tzv. Dům sv. Vintíře. Opravy a provoz zajišťuje stejnojmenný spolek z Bernhardswaldu u Regensburgu, který má členy jak z české, tak z německé strany, a jehož cílem se stalo vytvoření poutního domu setkávání Čechů a Němců. Partnerem se mu stala Kolpingova rodina Praha 8, která v této oblasti působí již delší dobu v rámci svých dalších aktivit, jakými jsou např. tradiční letní setkání české a německé mládeže. V minulých letech pomáhali mladí lidé při údržbě církevních památek na Dobré Vodě, Srní a Kašperských Horách, či 33. Mezinárodním mírovém putování na Srní. Putování se zúčastnilo přes 300 cizinců z celé Evropy (Občanské sdružení Kolpingova rodina Praha 8 je součástí Mezinárodního Kolpingova díla, jež je katolickým sociálním svazem s působností po celém světě).

Blahoslavený Vintíř pocházel z bohatého durynského rodu hrabat z Käfernburgu a byl dokonce bratrancem bavorského vévody, pozdějšího římského císaře Jindřicha II. Ve svých čtyřiceti pěti letech se vzdal veškerého světského majetku a stal se řádovým mnichem benediktinského kláštera v Niederalteichu. Zdejší opat později svolil k jeho odchodu a následnému poustevničení v šumavských lesích. Spolu s dalšími poustevníky tak založil klášter Rinchnach a měl i podíl na vzniku nové stezky spojující Bavorsko s Čechami. Poblíž stezky pod vrchem Březníkem měl pak jednu ze svých pousteven. Bl. Vintíř byl mimo jiné i pověřen různými diplomatickými úkoly při svých cestách do Čech. Proto se snad i přátelil s knížetem Oldřichem a byl i kmotrem jeho synovi Břetislavovi I. Proto se stal bl. Vintíř i prostředníkem při sporu císaře Jindřicha III. a českého knížete Břetislava I. Ovšem neuspěl a konflikt byl řešen válečně. I po první bitvě se objevuje jméno bl. Vintíře, když jako znalec šumavské krajiny odvádí zbytek poraženého německého vojska do Bavor. To mu bylo v Čechách už od dob husitství přes národní obrození náležitě vyčítáno. Bl. Vintíř měl však kladný vztah nejen k břevnovskému klášteru, ale i k samotnému knížeti. Že byl tento kladný vztah vzájemný svědčí i fakt, že když bl. Vintíř v šumavských lesích 9. 10. 1045 umíral, stál u jeho lůžka kníže Břetislav I. spolu s biskupem Šebířem, jenž podal bl. Vintířovi Tělo Páně. Po jeho smrti pak nechal kníže převést Vintířovo tělo do břevnovského kláštera.

Možnosti ubytování

Informace

« Zpět

Hvězdicové putování po Via Nově

[21. 7. 2013]

Bavorský tým Via Nova Vás zve v neděli 21. července 2013 za labyrintem setkání

Celá zpráva…

Odpočinek pro poutníky

[11. 7. 2013]

Na kameni z bavorské žuly k posezení (i poležení)…

Celá zpráva…

Archiv aktualit

Archiv toho, co se dělo, najdete na samostatné stránce.

Partnerský projekt
Pilgerweg VIA NOVA

Copyright © 2010 RRA Šumava a Karel Viták (www.dva.cz). Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike Informace z těchto stránek podléhají licenci Creative Commons BY-NC-SA.