Kalendář všech akcí

Kalendář akcí najdete na samostatné stránce.

Horská Kvilda

Roztroušená horská osada, kde se ve středověku rýžovalo zlato (při Hamerském potoce se dochovaly sejpy; rýžoviště patřila kašperskohorským měšťanům). Ke zpracování železa sloužily zaniklé vodní hamry. Před 2. světovou válkou zde bylo 70 domů ve kterých žilo 685 obyvatel. Stála zde škola a na horním konci obce Polaufův hostinec. Ten se proslavil díky románu Karla Klostermanna „V ráji šumavském“, když sem spisovatel umístil počátek jeho děje.

Katastrální území Horské Kvildy se rozkládá od Zlaté Studny, Ranklova přes Zhůří, Turnerovu chatu na Vydře, Výhledy, kopec Antýgl, k Filipově Huti části Korýtko a k Vydřímu mostu na Hamerském potoce na Horské Kvildě celkově zahrnuje 3 074 ha. Horskou Kvildu lze považovat za nejmenší (co do počtu obyvatel) a nejvýše položenou obec okresu Klatovy a zřejmě i Čech. Leží na samé hranici dvou okresů a krajů Klatovy (Západočeský) a Prachatice (Jihočeský). Představuje typickou horskou, šumavskou obec s roztroušenou zástavbou, která se stává stále častěji navštěvovaným koutem této centrální Šumavy. Již svou polohou na úpatí hory Antýgl a svým položením po obou březích Hamerského potoka dává obci specifický ráz. Nadmořská výška i poloha kolem 1 050 m n. m. zajišťuje dostatek sněhu v ideálních běžkařských terénech, pro které je tolik oblíbená a vyhledávaná. Je křižovatkou turistických tras na náhorní planině a má svou dávnou historii. První historické zmínky a osídlení jsou datovány do 14. století a jsou spojeny jednak se zřízením obchodní stezky ze Sušice přes Kašperské Hory dále do bavorského Pasova, která procházela Horskou Kvildou a dále s rýžováním zlata z Hamerského potoka, po kterém zůstaly po obou jeho březích kopečky jalového písku tzv. sejpy neboli hrůbata. Na Zlatou stezku upomínají dosud i její zbytky, které starousedlíci nazývali „soumarskými stokami“ nebo kolébkovými cestami pro jejich tvar v terénu a které jsou nejvíce patrné, půjdete-li po turistické značce od Polaufova hostince na Zhůří. Historie Horské Kvildy stejně jako i dalších šumavských obcí je neodmyslitelně spojen s lesem. Těžba dřeva představovala pro osídlence jednu z mála pracovních příležitostí. Mezi další pak patřilo drobné zemědělství, sklářství (páteříky), kovářství, ale např. také těžba rašeliny. Zlom pro rozvoj obce znamenala II. světová válka a zejména poválečný odsun německých obyvatel.

Zalesněný horský les, který se rozprostírá od Zhůří přes Zlatou Studnu na jih až k Černé hoře a s vrcholy Tetřev, Lapka či Antýgl, vyznačuje od nepaměti známý lesní kraj „Gefielde“ neboli pláně. Tento divoce romantický kraj a vysoká rovina o průměrné výšce 1 050 m n. m. byla po staletí neporušena a příslušela k držení Českého království. Zatímco jižní část lesa roku 1318 patřila ke klášteru Johanitů ze Strakonic, připadla severní část roku 1345 skrze darování králem Janem svobodnému zlatému hornímu městu Kašperské Hory. Při tomto dělení území byla poprvé řeč o vnějších a vnitřních pláních, takže toto označení bylo přeneseno i na vznikající obce, vnější Aussergefild a vnitřní Innergefild.

V Klostermannově románu V ráji šumavském se v místním hostinci, když sváželi klády k pile nad Rejštejnem, chlubil Podhamerský sedlák svým bohatstvím a jeho pýchu krotil Rankelský Sepp. V románě je tento víc než dvoumetrový obr (spřízněný se spisovatelem, má i stejné příjmení), líčen jako člověk veskrze hodný, skromný a nadaný velkou silou. Rankl Sepp se narodil a žil v osamoceném dvorci ve výši 1 100 m n. m. v odloučení od světa uprostřed roviny kvildských plání, bičovaných vichřicemi a sněhem, o nichž spisovatel tvrdil, že není drsnější krajiny na celé Šumavě. U odbočky ze silnice, naproti Tittlovu řezbářství, už jen základy prozrazují, že zde kdysi stál výstavný dvorec U Daniele, odkud pocházel děd spisovatelův. Dnes se cesta, která kolem prochází, nazývá Danielova.

Na Horské Kvildě také naleznete kamenný silniční most o jediném velmi plochém, segmentovém oblouku pětimetrového rozpětí. Vrchol oblouku se nalézá ve výšce dvou metrů nad hladinou pod mostem protékajícího potoka. Nadloží mostu z neomítnutého kamene je až dvoumetrové, horní okraj parapetu je zakončen řadou kamenných desek. Most velmi dobře zapadá do celkového rámce krajiny. Nosnost mostu je úctyhodná, je omezena až 40 tunami.

I kvildští věřící chodívali na pouť na Svatou Horu. Byla to ovšem cesta daleká, tak se jim mnoho ulevilo, když byla postavena železnice a k zpáteční cestě mohli používat vlaku. Poutě na Svatou Horu ustaly po první světové válce a nahradily je poutě do Nicova (4. 7. sv. Prokop) a k Hauswaldské kapli (29. 6. a 15. 8. sv. Petr a Pavel, Nanebevzetí P. Marie). Pouť do Nicova byla dědictvím starého slibu místních sedláků za Boží pomoc v dobách dobytčího moru v letech 1850–1860. Z každého domu šel na pouť jeden až dva lidé. Těsně před poutí ustrojily místní ženy sošku Panny Marie, již podle vzoru té Svatohorské vysoustružil místní kolář Degern, do pláště z modrého sametu a vztyčily ji na nosítka. Sošku pak na pouť nesly starší dívky, zatímco ty mladší držely konce ze sošky splývajících bílých stuh. Těžkou korouhev, kterou zakoupila organizátorka poutě stará selka Wurmová, nesli mladí chlapci. Na pouť se odcházelo v sedm ráno od Danielů, k tomu jim ze zdejšího statku vyzváněl zvon. Další zvon, starý soumarský, se pak přidával z věžičky u Pollaufů, jak šlo procesí okolo. Zde se k průvodu připojili další věřící z okolních chalup a společně se pomodlili u kapličky Panny Marie před zdejší školou. Poté se procesí vydalo už ve stálém tvaru, nejdříve chlapci s korouhví, pak šla děvčata s menší sochou Madony, pak s větší, z chalupy od Schusterbauerů. Pak další sošky na nosítkách a s dívčím doprovodem. Pak šly ženy, po nich předříkávač a na závěr procesí šli kvildští muži. Při cestě kvildskými lukami se odříkávala litanie, ovšem v lese hlasitá modlitba ustala. Korouhev byla nesena ve vodorovné poloze, aby neuvízla ve větvích stromů. V Nicově pak na poutníky čekal místní farář s ministranty. Korouhve se zdravily slavnostním bratrským políbením. Poté následovala už poutní mše v kostele. Obětní peníz, který sedláci doma otřeli o dobytčí tělo, byl zabalen pečlivě do papíru nebo měl v měšci vlastní oddíl, aby se při obětování nepomíchal s jinými mincemi. Byl to současně dík a prosba za Boží požehnání pro zdraví šumavských stád. K tomuto obětování nosívali sedláci i sádlo, z něhož pak hořelo v kostele věčné světlo. Ve dvě hodiny byli pak kvildští poutníci opět vyprovozeni farářem a jeho červenobílými ministranty na kraj vsi. Znavení poutníci pak přišli domů někdy okolo sedmé hodiny za opětovného přivítání místními zvony.

Možnosti ubytování

Informace

« Zpět

Hvězdicové putování po Via Nově

[21. 7. 2013]

Bavorský tým Via Nova Vás zve v neděli 21. července 2013 za labyrintem setkání

Celá zpráva…

Odpočinek pro poutníky

[11. 7. 2013]

Na kameni z bavorské žuly k posezení (i poležení)…

Celá zpráva…

Archiv aktualit

Archiv toho, co se dělo, najdete na samostatné stránce.

Partnerský projekt
Pilgerweg VIA NOVA

Copyright © 2010 RRA Šumava a Karel Viták (www.dva.cz). Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike Informace z těchto stránek podléhají licenci Creative Commons BY-NC-SA.