Kalendář všech akcí

Kalendář akcí najdete na samostatné stránce.

Flusárna

Bývalá osada na louce na severním úbočí Huťské hory ve výšce 950 metrů. Vyráběla se zde důležitá sklářská surovina – potaš nebo flus (der Fluss, die Pottasche = Pott = železný kotel + Asche =popel) pro sklárny v okolí (Vogelsang, Stará Huť u Podlesí, Hluboká, Puchingrův Dvůr atd). Rozcestím nad osadou procházela Zlatá stezka. V roce 2005 zde byl renovován starý kříž. Malbu provedla Jindra Nazarská.

Potaš byla vedle sklářského písku, vápna, arseniku a dalších přísad nezbytnou surovinou k výrobě skla. Přidávala se do sklářských kmenů kvůli usnadnění tavby křemičitých písků a druhotně též výrazně ovlivňovala vlastnosti skloviny. Potaš se získávala z popele spáleného dřeva (některé prameny uvádí na výrobu 1 kg potaše až 1–2 tuny dřeva, podle druhu). Technologie zpracování dřevěného popele byla známa již v antické době, získaný produkt se užíval hlavně při výrobě skla. Výroba popele ve velkém spalováním organických hmot byla v 18. století již většinou záležitostí specializovaných řemeslníků – popelářů (Aschenbrenner), kteří tuto činnost provozovali přímo v lesích. Popelářství patřilo stejně jako draslářství do skupiny tzv. lesních řemesel.

Velké stromy, které bylo obtížné kácet a svážet, se spalovaly přímo v lese. Přepalovaly se u země a na místě se pálil popel. Popel se prodával do flusáren nebo rovnou do skláren, sbíral se i po vesnicích, byl vykupován od žen za malé drobnosti. Výroba nebyla celoroční. Začínala většinou na sv. Vojtěcha nebo sv. Jiří na jaře a končila na sv. Václava na podzim.

Ve velkých speciálních kádích s filtrací se slámou nebo s pilinami napuštěných vodou se popel rozpustil a vylouhoval. Usazený a vylouhovaný popel se pak sušil na slunci (někdy se užíval i jako hnojivo na pole). K dalšímu zpracování se hodil nejvíce nasycený sytě hnědý až černý roztok vytékající v prvních okamžicích filtrace. K zahušťování a odpařování popelového filtrátu se v Čechách používaly kovové odpařovací kotle.

Pod kotlem se topilo nepřetržitě několik dnů a stále se přiléval louh. Voda se odpařovala a tím hmota v kotli neustále houstla. Poslední den se už nepřilévalo a nechal se odpařit zbytek vody. Další den se nechala hmota ztuhnout a pak se potaš (flus), pevná jako kámen, vykopávala motykou. Bývala šedá, bílá, někdy i mramorovaná. Rozdrcená se ukládala do pytlů či do sudů a prodávala se sklárnám. Tato surová potaš se hodila jen pro výrobu nejméně kvalitních skel, mazlavého mýdla a na trávníkové bělení, a proto se ve 2. polovině 18. století v Čechách samostatně téměř nevyráběla. V poslední výrobní etapě – při kalcinaci (žíhání, vypalování) – se surová potaš zbavovala vody a spalných nečistot. Od 2. poloviny 18. století již bylo zcela běžné užívání podstatně vyspělejšího způsobu vypalování – kalcinace v pálicích pecích, které platily za nejsložitější a nejnákladnější součást drasláren. Kalcinace probíhala za stálých vysokých teplot (až 800°C) jeden až dva dny.

Staletí trvající hledání efektivní náhrady za výlučnou draslařskou surovinu – dřevěný popel, bylo úspěšně završeno ve 2. čtvrtině 19. století. Novou surovinovou bází se stal odpad vznikající při destilaci lihu z cukrovarnické melasy – tzv. melasové výpalky, resp. výpalkové uhlí. Poslední flusárny v Čechách zanikly – funkčně, nikoliv stavebně – kolem přelomu 19. a 20. století a společně s nimi zmizelo i povědomí o původních technologiích, které se udržely v nezměněné podobě po tisíciletí.

« Zpět

Hvězdicové putování po Via Nově

[21. 7. 2013]

Bavorský tým Via Nova Vás zve v neděli 21. července 2013 za labyrintem setkání

Celá zpráva…

Odpočinek pro poutníky

[11. 7. 2013]

Na kameni z bavorské žuly k posezení (i poležení)…

Celá zpráva…

Archiv aktualit

Archiv toho, co se dělo, najdete na samostatné stránce.

Partnerský projekt
Pilgerweg VIA NOVA

Copyright © 2010 RRA Šumava a Karel Viták (www.dva.cz). Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike Informace z těchto stránek podléhají licenci Creative Commons BY-NC-SA.