Kalendář všech akcí

Kalendář akcí najdete na samostatné stránce.

Strašín

První dochovaná písemná zmínka o vsi samotné pochází z roku 1254. Z dochované zprávy vyplývá, že zdejší faru spravovali strakoničtí johanité. Ves již tehdy pravděpodobně patřila Vítkovcům, předchůdcům Rožmberků. Dominantou obce je kostel Narození Panny Marie, původně pozdně románský ze 13. století, gotickou úpravou prošel nejspíše po roce 1446, barokní pak v letech 1736–1739. Trojlodní stavba je bazilikálního typu pod sedlovou střechou a dvěma pultovými střechami nad bočními loďmi. Skutečně důstojným poutním místem se Strašín stal za správy Půty Švihovského ze Skály a na Rabí, který byl velkým strašínským mecenášem. Daroval strašínskému kostelu dřevěnou zlacenou sošku Panny Marie, která stála na půlměsíci, v levé ruce držíc Jezulátko a v pravé žezlo. Stala se symbolem strašínských poutí.

Strašín původně vznikl ze samot, které se postupem času rozšiřovaly a sbližovaly se. O vzniku názvu obce existuje několik domněnek. Podle jedné je jméno „Strašín“ odvozeno z osobního jména „Stráša“. Jiná teorie název odvozuje od základu „stráž“, pocházejícího od strážní funkce vsi u Zlaté stezky vedoucí z Pasova. Nabízí se také teorie, podle které zde v minulosti došlo k nějaké strašné nebo strašidelné události. Traduje, že ve staré knize uložené v žihobeckém kostele, bylo latinsky napsáno: „Strasen locus horribilis“ – Strašeň místo hrůzné. I tvar názvu obce se postupně vyvíjí. Přes Strahen, Strassin či Strašeň. V roce 1924 je úřední název obce změněn na současný tvar Strašín.

Roku 1274 prodává Vítek z Krumlova Strašín se dvěma mlýny a pozemky strakonickému převoru. Dalšími majiteli obce se stávají pánové na Rabí. K roku 1369 je zdejší kostel uváděn jako farní a poutnický.

V dobách husitských válek se ve Strašíně podávalo „podobojí“, ves se tedy připojila k husitskému hnutí, a to i přes snahu kněží udržet zde katolický vliv. Husitský správce však nepřál zdejším hojně navštěvovaným mariánským poutím a kostel nechal zamknout. Husitská posádka pak dohlížela, aby se procesí nekonalo. Po pánech na Rabí se ves dostává do majetku rodu Švihovských. Rodina se však postupem času dostala do velkých dluhů, kvůli kterým začala svá panství rozprodávat. Roku 1545 Jindřich Švihovský z Rýzmberka a Břetislav Švihovský prodali své podíly Strašína Bernartovi Kocovi z Dobrše. Vzápětí obec sice vykoupili zpět, ale hned v roce 1547 ji však byli nuceni prodat znovu, tentokrát Kryštofu Kocovi z Dobrše. Po smrti Václava Koce v roce 1609 se Strašín dostal do rukou Ludmily Kocové. Ves pak byla správně přičleněna k Žihobcům, se kterými pak nadále sdílela své osudy. Novým majitelem obce se stal roku 1616 Jaroslav Bukovanský Pinta. Ten se však během stavovského povstání přidal na stranu stavů a po porážce na Bílé hoře mu byl majetek zkonfiskován. Během třicetileté války obyvatelstvo muselo snášet řadu válečných útrap. Usedlosti ve Strašíně však válka přímo nepostihla, přestože se zde odehrála jedna dramatická událost – v roce 1619 u Strašína přepadlo stavovské vojsko část drancujícího oddílu císařského vojska a Uhrů a všechny císařské pobilo. Žihobecký statek spolu se Strašínem získal válečný dobrodruh don Martin de Huerta, po jeho smrti majetek přešel na dalšího vojenského pána Antonína Lopeze de Gradina a nakonec se dostal do vlastnictví svobodného pána Františka Klaudia Iselina z Lanau. K roku 1677 se váže první dochovaná zmínka o strašínské škole. Kantor se držel při zdejším kostele a přiživoval se tkalcovstvím. 17. 1. 1710 Strašín spolu s dalším majetkem koupil pasovský biskup Jan Filip hrabě z Lamberku, jeho rodu pak ves patřila až do zrušení poddanství v roce 1848. V letech 1754–1756 byla ve Strašíně postavena nová budova fary. Tereziánský katastr ve vsi k roku 1757 udává 23 hospodářů, výměra polí byla udávána 350 strychů, dále je uváděno 60 strychů obecních pastvin a sena z luk na 121 vozů. Ve vsi byli podle záznamu dva mlynáři a kovář. V roce 1778 byla zdejší škola jednotřídní a docházelo do ní celkem 131 žáků. Koncem 18. století se ve Strašíně začala rozvíjet řemesla a živnosti. Začala také výstavba nových domů, zakládaly se spolky a politické strany. K roku 1849 je v obci uváděno 560 obyvatel, Strašín tehdy čítal 62 popisných čísel. Hospodařilo tu 5 mlynářů, šenkýř, bednář, tkadlec, perníkář, kamnář, tesař, krejčí, švec, kupec, kovář, pazderník a valchář, dále tu svou činnost vykonával farář, kostelník, učitel, revírník, adjunkt, sluha a pastevec. Od roku 1850 začínají v dolní části obce na vykácených mytích pod lesem vznikat nové domy. Z nich se postupně zrodila nová část Strašína s názvem Lazna (od staročeského slova „láz“ – pozemek na samotě u lesa).

Roku 1853 byla na zdejší návsi postavena kašna (dovezena z Žichovic). V letech 1854–1856 byla postavena nová školní budova. Do dvojtřídky tehdy docházelo 286 dětí. Se zvyšujícím se počtem žáků byla postupně rozšířena až na pětitřídní. V roce 1884 založil učitelský sbor ve Strašíně knihovnu. V roce 1908 byl u cesty vedoucí ze vsi ke kostelu založen nový hřbitov. K roku 1910 žilo v obci 829 obyvatel, svou živnost tu vykonávali mlynář, pekař, hračkář a truhlář, kolář, kramář, zedník, truhlářský mistr, soustružník a řezbář. V tomto roce zde byla také zřízena živnostenská pokračovací škola. Od počátku 20. století se v obci začíná rozvíjet spolkový život. V roce 1903 je založen Sbor dobrovolných hasičů, následuje Ochotnický spolek Kollár, Vzdělávací sbor a Národní Jednota Pošumavská. Je založena Kampelička, spořitelní a záložní spolek, Sdružení chovatelů či Spolek včelařů. Do života obce zasáhla také první světová válka. Ze Strašína bylo na frontu povoláno 33 branců, 7 nováčků a 8 domobranců, z nichž celkem14 padlo. Těm byl ve vsi roku 1924 odhalen pomník. Po válce se život v obci postupně vrátil do starých kolejí. Strašín byl v době první republiky obchodním, hospodářským a kulturním centrem pro široké okolí. Začíná se znovu rozvíjet společenský život. Je založena TJ Sokol, Dělnická tělovýchovná jednota a Obec československých legií.

V novějších dobách odcházejí místní obyvatelé do světa za prací jako světáci. Tento fakt ztvárnili ve svých románech např. Karel Klostermann (Světák z Podlesí) či Eduard Bass (Cirkus Humberto). Strašín je také dějištěm románu Karla Klostermanna Hostinný dům. Zdejší lidové zvyky a písně zapisoval Karel Weis. Populární činností zde bylo i řezbářství.

Působil zde farář a básník František Daniel Merth jehož přišli zatknout roce 1948 až do zpovědnice. Následoval zinscenovaný soudní proces a práce v uranových dolech. Po nich zákaz publikování i kněžského povolání, brusírna skleněných čoček a vychovatelství u mentálně postižených. Po roce 1970 mu bylo sice dovoleno vrátit se ke kněžství, ale jen na polorozpadlou faru ve Strašíně. Ve zdejší izolaci nastává vrchol jeho tvorby. Jaroslav Med o něm napsal: „Merth je básník–samotář a člověk má pocit, jako by jazyk byl skoro vzduchem jeho samoty. […] Váží každé slovo, hluboce opovrhuje náboženským ornamentalismem a na odiv stavěnou zbožností.“ Ač neměl s politikou mnoho společného, kromě dvou kratičkých obdobích v letech 1947 a 1970 směl publikovat až po dovršení 74 let svého věku.

Kostel Narození Panny Marie je původně pozdně románský ze 13. století (první zmínka z roku 1254), gotickou úpravou prošel asi po roce 1446, barokní úprava za kněze Tomáše Františka Vaňka je z let 1736–1739. Trojlodní stavba je bazilikálního typu pod sedlovou střechou a dvěma pultovými střechami nad bočními loďmi. Soška Panny Marie s Jezulátkem měla kdysi prý na hlavě hadí korunku, podle pověsti místní chlapec korunku hadí královně ukořistil a věnoval světici. Dřevěnou zlacenou sošku prý daroval strašínskému kostelu Půta Švihovský z Rýzmberku. Panna Marie sála na půlměsíci, v levé ruce držela Jezulátko a v pravé žezlo. Byla vysoká 1,10 m. V roce 1990 ji ukradl z oltáře zloděj. Při spěšném úprku lesem ztratil žezlo, které pak sloužilo jako důkazní materiál, ale následně se na policejním ředitelství ztratilo i ono.

O umístění kostela na vysoké skále uprostřed údolí vypráví několik legend. Podle jedné z nich bylo původní místo výstavby jinde, nadpřirozená síla však vždy postavené části kostela bourala a přemísťovala na vrch Hůrku. Když zahřmělo a nebe se otevřelo, všichni tvrdili, že uviděli Pannu Marii, jak přenáší kameny. Po třech dnech a nocích tak nezbývalo než její přání splnit a začít stavět na Hůrce. Další legenda také mluví o pokynu z nebes. Panna Marie se synáčkem v náručí se zjevila knězi na skalce za kostelem. Na znamení svého zjevení utvořila ve skále důlek, ze kterého ihned vytryskla voda. Skalka byla obezděna a na ní postavena kaplička, lidem zvaná kaple Matky Boží Skalní. Pod kaplí je prý umělá jeskyně a pramen, což dnes není vidět, přesto je zde mimořádně silné energetické místo.

Nynější varhany jsou ze zlikvidovaného kostela 14 pomocníků z Nýrska. Z původních čtyř (možná i více) osmibokých bašt se do dnešních dnů zachovaly dvě na severní straně areálu. Je to kaple sv. Barbory (ve sklepě jsou patrné zbytky pozdně gotické omítky a dvě zazděné střílny, ve středověku mohl být kostel opevněn obdobně jako v Petrovicích) a kaple s kostnicí. Chrámová síň má rozměry 16 m na 15 m a je rozdělena čtyřmi křížovými pilíři na středovou loď a dvě lodě boční. Nad bočními loďmi jsou empory pro šlechtu. Románská žulová křtitelnice vysoká 94 cm, bez ornamentů. Dřevěná křtitelnice s cínovou nádobou z roku 1762. Hlavní oltář barokní s dvěma páry sloupů s korinthskými hlavicemi. Na oltáři bývala zmiňovaná socha P. Marie, jsou zde barokní sochy Boha Otce, sv. Petra a Pavla, Jana Křtitele a Jana Nepomuckého. V kostele jsou dva pomocné oltáře – oltář sv. Aji a oltář řádu trinitářů (řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců) a rovněž dvě barokní zpovědnice s poprsím Máří Magdaleny a kajícího se Petra. Kolem kostela se rozkládal hřbitov, zrušený a přesunutý blíže ke vsi na počátku 20. století. Hlavní věž kostela je románská.

Podle jedné ze zdejších pověstí si zvolily strašínský kostel vlaštovky jako své shromaždiště před odletem na jih. Do okolí kostela se prý slétávají 8. září brzy ráno.

Jiná pověst vypráví, jak kněz tohoto kostela přešel na stranu husitskou a na poutní slavnost svátku Narození Panny Marie uzamkl kostel a odešel pryč. Poutníci z Nezamyslic přišli se svým knězem už k zavřenému kostelu. Protože nemohli dovnitř, klekli si před kostelem a začali mariánskou modlitbu. V té chvíli se kostelní dveře hřmotně otevřely, svíce na oltáři hořely, poutníci vešli a jejich duchovní sloužil mši svatou. Slíbili, že rok co rok připutují ke své nebeské Matce a svůj slib plní.

Z darů poutníků byly pořízeny na velké věži 2 zvony; větší je vysoký 70 cm a široký 91 cm a nese latinský nápis, v překladu: „Léta Páně 1507 tento zvon byl ulit ku chvále Bohu a slavné Panně Marii a všech svatých. Amen“. Menší zvon je 55 cm vysoký a 68 cm široký a nese nápis: „Ke cti Narození Nejblahoslavenější Panny Marie. Ulit byl tento zvon nákladem kostela za veledůstojného ctihodného a veleučeného Pána Jana Michaela Leopolda místního faráře roku 1726“.

Ve Strašíně sloužili: např. Tomáš Rausselius, František Ptáček, Tomáš František Vaněk, (obnovil celý chrám v barokním slohu) nebo Josef Budetius.

Nicméně postavou pro Strašín klíčovou byl Martin Rezek Strakonický. Tento člověk, zvaný Apoštol Šumavy či Tuláček Boží nebo Prorok, si prý z vlastního popudu vybral Strašín, jako odlehlou farnost pro svou správu. Což může svědčit o jeho ušlechtilosti stejně jako o slabé náboženské víře zdejšího lidu. Pod patronátem Kryštofa Kocze z Dobrše spravoval Martin Rezek farnost v letech 1550–1582. Vzdal se všech požitků a bydlel v tzv. poustce západně od kostela. Spával na dřevěném prkně, po kraji jezdil na bílém koni a byl horlivým obdivovatelem Panny Marie, později se dokonce stal děkanem v Prácheňském kraji. O zdejším působení faráře Martina Rezka Strakonického (16. století) napsal Josef Pscheidl v Tief drin im Böhmerwald (v překladu Jana Mareše; Kohoutí kříž): „Tento duchovní vedl velmi přísný život opravdového kajícníka, živil se toliko chlebem a vodou, v postní době si odpíral stravu vůbec. Spal na udupané podlaze a dělil se s těmi nejchudšími o všechno, bez čeho se mohl jakkoli obejít. Dokázal číst v lidských srdcích. Když se za ním přišel někdo vyzpovídat a chtěl úmyslně zamlčet některý ze svých hříchů, dostalo se mu od faráře vlídného připomenutí. Dokázal také předpovědět mnoho budoucích věcí, zejména pak souvisejících nějak s dějinami rodných Čech. Ta proroctví se zachovala vlastně až do časů poslední války a mnohý starý německý Šumavan měl doma jejich opisy. Když tento svatě střídmý farář skonal, měla prý jeho mrtvé tělo vydávat vůni jako nějaká růžová zahrada. Také prý to tělo ještě předtím, než mohlo být pochováno do země, tajemně zmizelo: legenda vypráví, že ho do země uložil sám nebeský anděl. Bylo prastarým poutnickým obyčejem se na úpatí kostelního vrchu vyzout a kráčet dál vzhůru naboso s botama v rukou. Důkazem o tom byl ostatně obraz na božích mukách, stojících kdysi na mostě cestou ke kostelu. Byl malován na plechu a přestavoval hořící trněný keř. Pod ním stálo německy a česky napsáno: „Wallfahrer, jetzt bist du auf heiligem Boden!“ (tj. „Poutníče, jsi teď na půdě svaté!“ – pozn. překl.)“

Matka Boží vždy štědře rozdávala těm, kdož k ní putovali. Typický příklad zanechaly písemné paměti z roku 1678, kdy v Sušici vypukl mor a město, nevědouc si již rady, vypravilo na den sv. Víta kající procesí do Strašína. Ještě téhož dne mor přestal. Pouti do Strašína nikdy neustaly, ani za Josefa II., jenž všechna procesí do jiných osad zakázal. Zvláště o hlavní pouti na svátek Narození Panny Marie, kdy celou noc byl kostel otevřen a konaly se pobožnosti křížové cesty. Ostatní pouti jsou o pondělí velikonočním, o Sv. Trojici, v den sv. Víta a na svátek Jména Panny Marie. Ale i každou sobotu aspoň jednotliví poutníci z blízka i z dáli přicházejí sem k Panně Marii. Je to zvláště o třech sobotách po sv. Václavu zvaných Zlatých.

„Kostelík Panny Marie, viditelný zdaleka, i nevěřící oči upoutá a vloží do srdce Pozdrav Panně Marii, zvláště když mnohý obyvatel této chudé krajiny putoval dříve za chlebem daleko do ciziny nebo z ciziny se vracel. I velká uzdravení se tu stala. Církev obdařila toto místo plnomocnými odpustky, které získá ten, kdo na svátek Narození Panny Marie přijme v tomto kostele svátosti a pomodlí se na úmysl svatého Otce. Hlavní oltář je privilegovaný, mše svatá u něho je obdařena plnomocnými odpustky pro duše v očistci.“ (podle textu Pátera Františka Daniela Mertha)

Na návrší Na výškách jihovýchodně od vsi jsou zbytky hradiště, jež zaniklo nejspíš ve 13. století. Lze zde spatřit zbytky příkopu a zdiva, nicméně jeho oficiální název ani osud není znám. Traduje se název Krholec nebo Vintířův Háj. Hrad se v historických pramenech přímo neobjevuje, a tak můžeme vycházet pouze z několika listin týkajících se Strašína a z nepočetných archeologických nálezů keramiky, které je možné rámcově datovat do druhé poloviny 13. století. Z historických zpráv pocházejících z tohoto období vyplývá, že kostel ve Strašíně spadal pod správu strakonických johanitů. Z roku 1254 pochází listina, v níž příslušník johanitského řádu Mikuláš slibuje svěřený (strašínský) kostel pečlivě opatrovat pro čest boží a prospěch řádu. Je možné, že o stejném Mikulášovi hovoří i zpráva Vítka z Krumlova z roku 1274 o nedávném prodeji vsi Strašína (Strazen) se dvěma mlýny a pozemky jakési paní Kristině a jejímu synu Mikuláši z Prahy; paní Kristina totiž už roku 1279 vše za 100 marek odprodala strakonickému johanitskému řádu. Johanité ještě nedlouho poté koupili od Vítka z Krumlova část lesa nad Strašínem. Proto se zdá být pravděpodobné, že hrad u Strašína byl původně založen Vítkovci jako opěrný bod, ale z důvodu jejich brzkého odprodeje strašínského zboží nebyl nikdy dokončen. Zbytky hrádku jsou skryty na vrcholu lesnaté ostrožny, který je na jižní a částečně i jihozápadní straně chráněn příkopem a valem. Toto opevnění však očividně nebylo dokončeno a zcela pak chybí i na poměrně snadno přístupné severní straně. Na ploše lokality v čele za příkopem stojí asi dva metry vysoký skalní blok, který však nenese patrné zbytky úprav, přestože se právě zde našlo při průzkumu lokality nejvíce keramických zlomků. Jediným zbytkem zástavby hrádku je pak asi 80 cm vysoká zídka z nasucho kladených kamenů, jejíž zbytky najdete nad příkopem na západní straně. I když se v době návštěvy A. Sedláčka měly v areálu nacházet ještě další podobné zídky, v terénu to již není možné bez provedení výzkumu potvrdit.

Ze Strašína pocházel také řezbář Jan Pšenička. Ten proslul jako autor dřevěné sochy s hodinami, Plzeňské madony. Svou prací proslul od Vídně až po Japonsko.

Strašín je rovněž pozoruhodný přírodní památkou Strašínská jeskyně, přirozenou krasovou puklinovou jeskyní a v systému sušicko-horažďovických krystalických vápenců, jedinou větší vápencovou jeskyní v sušické části Pošumaví. Jeskyni tvoří síň 23×12 m s průměrnou výškou 3 m a dva systémy chodeb s celkovou délkou asi 200 m. V nejnižším místě dna jeskyně svažujícího se k severu jsou dvě jezírka. Ve stropě a stěnách jsou vytvořeny hrncovité a mísovité prohlubně. Krápníková výzdoba zcela chybí. Vchod do jeskyně byl uměle rozšířen při těžbě limonitu (důl František do roku 1933), jež tvoří část jeskynních sedimentů. Jeskyně je významným zimovištěm teplomilných netopýrů. Chráněné území zde bylo zřízeno okresním úřadem Klatovy v roce 2002. Do území je vstup veřejnosti zakázán. Dle pověsti měl Půta odtud tajnou chodbu na Rabí, další pověst o vypráví o zmizení šlechtice i s kočárem.

Možnosti ubytování

Informace

« Zpět

Hvězdicové putování po Via Nově

[21. 7. 2013]

Bavorský tým Via Nova Vás zve v neděli 21. července 2013 za labyrintem setkání

Celá zpráva…

Odpočinek pro poutníky

[11. 7. 2013]

Na kameni z bavorské žuly k posezení (i poležení)…

Celá zpráva…

Archiv aktualit

Archiv toho, co se dělo, najdete na samostatné stránce.

Partnerský projekt
Pilgerweg VIA NOVA

Copyright © 2010 RRA Šumava a Karel Viták (www.dva.cz). Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike Informace z těchto stránek podléhají licenci Creative Commons BY-NC-SA.