Kalendář všech akcí

Kalendář akcí najdete na samostatné stránce.

Sušice

Území města Sušice bylo podle archeologických nálezů osídleno již ve starší době kamenné. Sušice byla původně pravěkou rýžovnickou osadou při obchodní cestě do Bavor. Nejspíš za vlády Vladislava II. připadlo jako odměna celé Sušicko bavorským hrabatům z Bogenu. Definitivně získává Sušici český král až v roce 1273 a zřejmě ihned začal budovat královské město, které se mu mělo stát oporou v této části prácheňského kraje. Zdrojem bohatství sušických měšťanů byla vydatná rýžoviště zlata a také úspěšný obchod s Bavorskem, daný výhodnou polohou Sušice na staré obchodní stezce, později i na nově vzniklé Zlaté stezce. V pobělohorské době, během rekatolizace, odchází mnoho původních obyvatel, kteří jsou postupně nahrazováni obyvatelstvem německým. Doba velkého rozkvětu Sušice nastává v 19. století. V roce 1839 zdejší truhlář Vojtěch Scheinost zavádí výrobu fosforových zápalek. Výroba zápalek následně proslaví Sušici po celém světě.

Archeologické nálezy se datují do pozdní doby bronzové, z tohoto období pochází například bronzový hrot kopí nalezený na sušickém náměstí. Z doby laténské pocházejí nálezy keltských zlatých mincí a z 11. století je pak slovanské kostrové pohřebiště, objevené na úpatí Svatoboru. Město Sušice tvořily původně dvě pravěké rýžovnické osady, vlastní levobřežní Sušice a pravobřežní Nuželice, které ležely při obchodní cestě do Bavor. Název Sušice pak označuje suché místo uprostřed vodních toků Otavy a Roušarky. Osada byla založena nejspíše kolem roku 790, první písemné zmínky pocházejí ale až z roku 1233. Někdy za vlády Vladislava II. připadlo celé Sušicko jako odměna, bavorským hrabatům z Bogenu. Bogenové byli spřízněni s Přemyslovci jak příbuzensky, kdy například v roce 1124 provdal Vladislav I. svou dceru Svatavu za Fridricha z Bogenu, tak i vojensky, neboť Bogenové poskytovali českým knížatům vždy potřebnou vojenskou pomoc. Po vymření Bogenů v roce 1242 dochází ke sporům mezi Wittelsbachy a Přemyslovci o dědictví bogenského majetku. Český panovník Přemysl Otakar II. pravděpodobně sice již kolem roku 1257 vojensky obsadil celé Sušicko, ale ve stejném roce musel Sušici zase opustit. Definitivně získává Sušici tento český král až v roce 1273 a nejspíše ihned začal budovat královské město, které se mu mělo stát oporou v kraji. Toto období vývoje města bylo dovršeno za Jana Lucemburského vybudováním důkladného opevnění s dvojitým pásem hradeb a třemi branami v roce 1322. V roce 1324 pak tento český král potvrdil Sušici výsady královského města. Zdrojem bohatství místních měšťanů byla vydatná rýžoviště zlata a čilý obchod s Bavorskem, který byl umožněn výhodnou polohou Sušice na obchodní stezce, posléze i na vzniklé Zlaté stezce, po níž se dovážela zejména sůl. Sušice měla i právo na zřízení svobodného skladu soli (ten byl umístěn v budově radnice).

Po upadnutí vlivu hradu Práchně se Sušice stala významným centrem celého Prácheňska. Karel IV. pak zařadil Sušici mezi královská města, jež nesmějí být zcizena koruně. Mezi další práva města posléze přibyla: Mílové (roku 1356), mýtné (roku 1372) a právo na konání týdenního výročního trhu na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Přesto v této době patří Sušice mezi méně významná královská města, když například platila berní daň poloviční (80 kop grošů) než významná královská města. Na přelomu 14. a 15. století jsou sušičtí měšťané a z nich volení konšelé jen Němci.

V husitství stálo město Sušice na straně táborského městského svazu. Sušičtí například dobývají Švihov či se zúčastňují obléhání Plzně a Zvíkova. Po bitvě u Lipan se pak Sušice podřizuje zemské jednotě. Loajalitu odměňuje císař Zikmund potvrzením privilegií předcházejících králů 18. 11. 1436. V době vlády Vladislava Jagellonského byla Sušice zastavena Bohuslavu ze Švamberka.

Velký hospodářský růst města nastal v 16. století, kdy Sušičtí obchodovali se sousedním Bavorskem se solí, obilím a sladem. Došlo k nákladným přestavbám domů a na sklonku století byla postavena uprostřed náměstí i nová renesanční radnice. Její renesanční vzhled byl však zničen požárem v roce 1707. Na přelomu 16. a 17. století dochází také k mimořádnému kulturnímu rozkvětu, za nímž stojí rodina Tomáše Řešátka Soběslavského a především jeho syn Adam Rocasius, humanista, literát a profesor pražské univerzity. Ten se stává v roce 1606 i sušickým primátorem. Z tohoto období pochází také budova nynějšího Muzea Šumavy s mohutným atikovým štítem.

Před bitvou na Bílé hoře byla Sušice na straně stavovského povstání, proto byla obsazena v roce 1620 vojsky generála Marradase a gubernátorem se zde stává nechvalně proslulý generál a předválečný krejčí Martin de Hoef Huerta. Na následné rekatolizaci obyvatel se krom Huerty podílel například i Albert Chanovský z Dlouhé Vsi. Přesto třicetiletá válka nenapáchala v Sušici tolik škod, co v okolních městech a po skončení války měla Sušice z celkových 217 domů zpustlých 23.

V 17. a 18. století město hodně trpělo válkami, požáry a protireformací, jíž měl napomáhat kapucínský klášter ve městě a poutní kaple na vrchu Stráži nad městem. Sušice opakovaně vyhořela v letech 1544, 1547, 1554, 1591, 1592, 1596. Za odepření poslušnosti králi Ferdinandu I. byly Sušici odebrány její stará privilegia a musela zaplatit i vysokou pokutu. V roce 1571 byl v Sušici založen pivovar.

V 16. století je také postavena řada nových domů, například radnice, Voprchovský (muzeum) či Rozacínovský dům. V roce 1620 se Sušice sice dobrovolně vzdala generálovi Marradasovi, jenže následné rekatolizaci a dalším válečným tažením se nevyhnula. V roce 1640 zde měl svůj stan generál Piccolomini, poté městem prošla švédská i císařská vojska. Během rekatolizace odešlo mnoho původních obyvatel, kteří byli postupně nahrazeni obyvatelstvem německým. V letech 1678 až 1681 zde řádil mor.

V 19. století nastává doba nového rozkvětu. V roce 1839 zde Vojtěch Scheinost zavedl výrobu fosforových zápalek a právě tato výroba proslavila Sušici po celém světě. Scheinost pracoval u vídeňského lékárníka Stephana Römera, vyrábějícího fosforové zápalky. Zápalnou směs pomáhala u lékárníka vyrábět rovněž služebná Marie Urbancová. Marie s Vojtěchem se do sebe zamilovali a rozhodli se vrátit do Sušice, kde v roce 1839 získali povolení k výrobě zápalek. Dále se v Sušici rozvíjel kožedělný průmysl a koncem 19. století těžba a zpracování vápence. Jestliže na počátku 19. století mělo město přes tři tisíce obyvatel, na počátku 20 století zde žilo 6,5 tisíce obyvatel.

V 19. století probíhá i v Sušici národní obrození, hlavně zásluhou Tylova přítele Josefa Ambrože Gabriela, kaplana volšovského zámku Jana Schmidingera, nebo Karla Drahotína Villaniho. Josef Ambrož Gabriel byl také poslancem za Sušicko a Kašperskohorsko v Zemském sněmu či starostou okresního zastupitelstva a purkmistrem Sušice. Napsal několik publikací, nejznámější je kniha o Sušici. On také odvezl ze Svatoboru do Prahy jeden ze základních kamenů Národního divadla. Jeho konec byl smutný. Přišel o svůj statek v Loučové i dům v Sušici a po odstěhování do Bechyně páchá sebevraždu. Dalším významným starostou Sušice byl v letech 1922–1941 Jan Seitz, za něhož vzniklo v Sušici mnoho rodinných domů či státních budov, byl vybudován vodovod a provedena regulace Otavy. Za jeho starostování se Sušice stala vyhledávaným letoviskem. V roce 1941 byl starosta Seitz zatčen a o 3 roky později umírá v koncentračním táboře Oranienburg.

Arciděkanský kostel sv. Václava byl postaven v polovině 14. století a do něho byla jako sakristie připojena starší kaple ze 13. století. Jižní stěna kostela je původní městskou hradbou. Roku 1707 se při velkém požáru města zřítila věž a část lodní klenby. Opravu a zároveň barokní přestavbu provedl Ital Carlo Zanetti. Vyšší z obou věží, která byla nápadnou dominantou města, již nikdy nebyla obnovena. Nová přestavba z let 1884–1885 je zčásti dílem Antonína Perseina a dodala chrámu pseudogotické prvky. Stavitel Persein však během přestavby zemřel a tak byla přestavba kostela dokončena v letech 1900–1901 Raimundem Denkem. Obrazy na hlavním oltáři jsou namalovány Josefem Vojtěchem Hellichem. Křížová cesta pochází ze zámecké kaple ve Volšovech. Ve stěnách kostela jsou zazděny náhrobky zdejších významných osobností. U kostela stojí misijní kříž z roku 1879 a nad ním ve zdi je zazděná koule připomínající třicetiletou válku.

Hřbitovní kostel P. Marie je nejspíše částí většího nedostavěného gotického chrámu ze 14. století. Nabízí se domněnka, že se jedná o zbytek kostela, stávajícího při špitále křižovníků s červenou hvězdou, k jehož založení bylo dáno svolení roku 1352 císařem Karlem IV. Další z domněnek hovoří o stavbě kostela ve 13. století, kdy zde měli působit mniši z kláštera ve Windbergu, kteří měli v nedalekých Albrechticích malý újezdní klášter. Vykonávali tehdy církevní správu rodícího se města. Poslední domněnkou je, že v létech 1330–1345 působili v Sušici augustiniáni, kteří měli v úmyslu vystavět ve městě vznosný chrám. Sušice, město královské a velmi bohaté, se mělo pyšnit kostelem, jehož chrámová loď měla údajně překonat výškou i proslulý chrám Panny Marie Sněžné v Praze. V 15. století byla ke kostelu přistavěna tzv. Kabátovská kaple. Ta se dochovala v neporušeném gotickém slohu dodnes, i s hvězdovou klenbou. Po požáru roku 1581 byl kostel přestavěn a byla mu přidána věž. Stavba je z neobráběného kamene, omítnutá, s kvádrovým osazením opěráků. Nároží a ostění oken je pečlivě zpracováno a je dílem vyškoleného stavitele a kameníka ze 14. století. V čele kostela stojí věž, krytá jehlanovou bání, která je přístavbou z roku 1591 jak ukazuje letopočet nad gotickým vchodem. Novou klenbu kostela, provedenou na sklonku 16. století, bylo nutné vrcholy oken zazdít a nově zaklenout, při tom byly kružby a pruty odstraněny. Neporušenou zůstala jen Kabátovská kaple, nevysoká čtverhranná kobka se zvláštním vchodem. Vnitřek kostela, jehož stavitelské úpravy se uskutečnily koncem 16. století, tvoří jediná loď 16,82 m dlouhá, 9,10 m široká, která byla původně rozvržená na dvě klenbová pole a závěr z pěti stran osmiúhelníka. Nynější klenba z konce 16. století se přidržuje původní dispozice, je valená s nehlubokými lunetami, na ní je štukovými žebry napodobeno hvězdovité klenutí s diagonálními a příčnými pásy, jehož středové terče jsou dekorovány věncovím, ostatní terče lvími maskami. Žebra vystupují z neforemných, též maltových barokních konzolí. Okna jsou segmentovými oblouky zaklenutá a sahají až ke klenutí. Oltáře jsou barokní z 18. století a nemají příliš velkou hodnotu. Obrazy na nich zavěšené pocházejí ze stejné doby (nanebevzetí P. Marie, sv. Jáchym, smrt sv. Josefa, klanění tří králů a sv. Jan Nepomucký). Okolo kostela býval patrně nejstarší sušický hřbitov, dnes už nefunkční. Náhrobky byly postupně odvezeny a prostor byl přeměněn v park. Stavba nebyla nikdy dokončena a její ukončení věží roku 1591 představuje určité stavební provizórium. Při kopání hrobů byly často nacházeny zbytky mohutného zdiva. V roce 2000 byla dokončena oprava kostela, která se týkala interiéru i exteriéru.

Kostel sv. Felixe a kapucínský klášter byly postaveny na konci třicetileté války v letech 1651–1655 pro posílení věřících a potlačení protestantství. Zakladatelem byl pán na Žichovicích Jindřich Libštejnský z Kolovrat s podporou samotného císaře Ferdinanda III. Základní kámen kláštera, stejně jako nový kostel, světil pražský arcibiskup Harrach. Ostatky sv. Felixe věnovala kostelu císařovna Eleonora Magdalena de Gonzaga. Klášter byl postaven podle vzoru, který vytvořil řádový bratr benátské provincie P. Antonio z Pordenone v roce 1603. Proto byly původní budovy jednoduché, bez výzdoby, jak to vyžadovaly stanovy řádu. V 18. století byla přistavena kaple sv. Kalvárie. Ke klášternímu kostelu sv. Felixe z Cantalicie přiléhá na jihovýchodě rajský dvůr s ambitem. Na východní straně se nachází velký letní refektář. Na jižní zdi jsou narýsovány sluneční hodiny s letopočtem 1731. V patře ambitu jsou dochovány dřevěné stropy. Dnes jsou zde nově opravené cely řeholníků. Do kostela se vstupuje po širokém kamenném schodišti. Průčelí chrámu zdobí mozaika představující Milostný obraz Panny Marie Bolestné. Provedli ji roku 1986 na náklad kněze a věhlasného léčitele P. Františka Ferdy pracovníci Uměleckých řemesel. Chór kostela je přepažen velkým oltářem se dvěma průchody, v nichž jsou obrazy českých zemských patronů, vlevo sv. Víta, vpravo sv. Václava, vzniklé v druhé polovině 18. století. Vitráže v oknech, osazené podle datace v roce 1944 zobrazují Asumptu a znak kapucínů. Na epištolní straně „laického“ chóru se nachází pozdně barokní oltář (kol. 1745) s Milostným obrazem v uzamykatelné skříni. Obraz je namalován na plátně (rozměry 140×110 cm), zasazeném do rokokového rámu. Představuje Pannu Marii zobrazenou ke kolenům. Zahalena je do tmavého pláště, ruce má spjaty k modlitbě a její srdce protíná nádherně zdobený meč bolesti. Z výrazu Mariiny tváře lze vyčíst hloubku bolesti, kterou prožívá nad ztrátou svého Syna. Pod Milostným obrazem je zavěšen obrázek Panny Marie Karmelské, na něj údajně kapala krev při zázraku v zámku Hýzrlů z Chodů.

Oltář na straně evangelijní (z roku kolem 1745) je zasvěcen bolestem Kristovým. V zasklené skříni spočívá obraz na plátně (rozměry 140×110 cm) představující Ecce Homo, tedy zmučeného Krista vyváděného vojáky a Pilátem se slovy „Hle člověk“ (Ecce Homo, J 19,5) Obraz je velmi kvalitní prací z doby kolem poloviny 17. století.

Kazatelna je zdobena intarzováním. Z poprsně podle řádové tradice ční ruka v řeholním rouchu držící kříž.

V lodi na evangelijní straně se vstupuje do kaple s oltářem, na němž je obraz sv. Františka z Assisi. Nad oltářem je umístěn znak kapucínů a pod ním se na oltáři nacházejí dva relikviářové rámy.

Druhá kaple, zv. Kalvárie, podstatně hlubší než kaple prvá, byla vystavěna místním stavitelem Jakubem Mirwaldem. Dominuje jí monumentální krucifix z doby kolem roku 1700, který původně zdobil sušický most. Zajímavý je mimo jiné i tím, že nohy Krista jsou v duchu raně křesťanské tradice přibity dvěma hřeby. Dole je opatřen erbem donátora.

Na epištolní straně je oltář sv. Jana Nepomuckého se sochou světce z druhé poloviny 18. století a se dvěma relikviářovými rámci. Klenbu chrámu zdobí nástěnné malby. V chóru spatřujeme zemské patrony sv. Cyrila a sv. Václava, na vítězném oblouku vedutu Sušice, v lodi pak Nanebevstoupení Páně, Oslavu Panny Marie, čtyři evangelisty a kapucínské blahoslavené a několik svatých.

Varhany jsou dílem sušického varhanáře Josefa Matyáše Wunsche z přelomu 19. a 20. století. Dne 27. dubna 1950 komunisté vyhnali řeholníky a klášter obsadilo vojsko. Do svého původního domova se mohli kapucíni vrátit až 16. srpna 1993.

V roce 1649 byl klášteru kapucínů v Sušici darován Milostný obraz Panny Marie Bolestné. Dar je spojen s událostí, která se odehrála na Zelený čtvrtek 1. dubna 1649 na zámku ve Lčovicích při narození syna hraběte Jindřicha Michaela Hýzrle z Chodů. Ten daroval svojí manželce Elonoře Alžbětě Hyzrlové z Chodů obraz Panny Marie Bolestné, který prý obdržel jako poděkování saského kurfiřta za diplomatickou službu na jeho dvoře. Zbožná hraběnka si ho zavěsila v místnosti, kde na lůžku očekávala porod. Podle dobrozdání z 13. prosince 1650 o Milostném obrazu Panny Marie Bolestné, narozené dítě nejevilo známky života. K rodičce byl povolán manžel, jenž se před mariánským obrazem modlil z modlitební knihy kající žalmy a litanie ke Všem svatým. Vzal již zdánlivě mrtvé dítě do náručí a počal na něj dýchat (není vyloučeno, že provedl „umělé dýchání“ z úst do úst ), načež dítě obživlo a v duchu předpisů církve v nebezpečí života bylo ihned pokřtěno urozenou paní Napkovou. Malý chlapec přijal jméno František Michael a dlužno dodat, že dožil tehdy velmi slušného věku 60 let. Jako výraz poděkování za šťastný porod a zázračné obživnutí dítěte se hraběnka modlila před obrazem Panny Marie a povšimla si krvavé krůpěje velikosti groše, která stékala u jejího čela. Upozornila na to svého manžela, oba pak pozorovali, jak krev stéká přes obraz Panny Marie na jiný obraz Madony. Také druhý obraz a modlitební knížku darovali oba manželé později kapucínskému klášteru.

Barokní kaple Anděla strážce stojí na vrchu Stráž (551 m n. m.) a asi 85 m nad městem. Původně na tomto vrchu bděly hlídky nad bezpečím rýžovníků zlata, žijících v osadě v údolí Otavy. Původní kaple stála na místě dnešní hlavní kaple a byla menších rozměrů. V roce 1735 byla tato kaple obehnána ambity s třemi branami. Jednotlivé kaple, umístěné v rozích ambitů, jsou zasvěceny Matce Boží, sv. Janu Nepomuckému, sv. Floriánu a sv. Máří Magdaleně. Centrální kaple je poměrně malá budova na čtvercovém půdorysu.

Kostelík založil kvardián kapucínů Ladislav z Bílina roku 1682 a dne 3. srpna 1683 jej posvětil pražský biskup Jan Ignác Dlouhoveský. Areál má oblíbenou dispozici poutních míst s ústřední svatyní, kterou obklopují ze všech stran zmíněné ambity s vnitřními arkádami. Na základě nařízení z roku 1791 muselo být poutní místo zavřeno, obrazy byly přeneseny do děkanského kostela. Až 1. května 1799 na naléhání magistrátu, celé obce i děkana P. Prokopa Podlešňovice došlo opět k otevření kaple a obraz Anděla Strážce byl slavnostně přenesen zpět v průvodu. Poutních slavností se zúčastňovaly davy místních i obyvatel vzdálenějších míst. Podle záznamů přišlo například v roce 1908 na pouť kolem 10 000 lidí. Poutní slavnost a zároveň poslední bohoslužba v roce se zde slaví první neděli v září. Obraz Anděla Strážce je v průběhu roku uložen mimo poutní areál.

Jedna z legend vypráví o chlapci, který v lese sbíral jahody a šlápnul přitom na hada. Ten zasyčel a obtočil se mu kolem nohy. Hošík zkameněl hrůzou, ale záhy vedle sebe spatřil anděla, jenž se k němu s úsměvem naklonil. Had spadl na zem a zmizel. Chlapcovi rodiče spolu s jinými zbožnými rodinami prý nechali namalovat obraz Anděla Strážce a postavili tu malou kapli.

Výsledkem projektu Sušická pavučinka je křížová cesta od Otavy ke kapli Anděla Strážce. Podle návrhu Mgr. Bohuslavy Skrbkové ji zhotovili budoucí umělečtí kováři ze Střední školy Oselce, vedení Jiřím Wallnerem. Celkem 14 zastavení bylo osazeno do skály v nepravidelných intervalech v roce 2010.

Voprchovský dům (nyní muzeum) pochází původně ze 14. století. Budova dřívějšího děkanství na náměstí je gotický dům se zachovalým původním zdivem, portálem a štíty zadního traktu. V 16. století patří dům rodině Holbů, od roku 1775 bylo zde děkanství. Kolem roku 1795 získala budova malebný renesanční štít. Dnes je sídlem Muzea Šumavy s bohatými sbírkami k dějinám horního Pootaví, historii města a sušického sirkařství. Muzeum Šumavy dále láká na unikátní sbírku skla darovanou českým rodákem Bruno Schreiberem, který nyní žije ve Švýcarsku. Odborníci na sbírce oceňují, že představuje všechny používané techniky výroby daných období. Jedná se hlavně o práce šumavských sklářů. Hodnota exponátů dosahuje pěti milionů korun.

Radnice byla přestavěna po požáru roku 1707, další přestavby proběhly v letech 1850 a1898. Pozůstatkem původní radnice je renesanční portál v přízemí. V průjezdu je umístěna mramorová deska na památku postavení hradeb roku 1322, přenesená z Klášterní brány.

Empírová žulová kašna stojí v jižní části sušického náměstí Svobody a je čtvercového půdorysu. Byla postavena roku 1783. Je postavena z materiálu získaného ze staré fortny, která spadla v březnu 1782. Původně ji měl stavět kameník Kvíčala. Ten se prý ale nepohodl s úřady a kašnu vytvořil kameník z Horažďovic.

Na náměstí stojí i gotický měšťanský Rozacínovský dům, který má nad vstupním portálem zachovány zbytky gotických maleb v červenočerné barvě. V renesanci byl dům přestavěn a tím získal bohatě zdobený štít. Dům patřil rodině Rosaciů a později lékárnické rodině Firbasů. Dům je v současnosti nepřístupný. Kříž před lékárnou byl vztyčen v roce 1758 na památku jezuitské misie.

Starý židovský hřbitov se nachází mezi okružní komunikací a hradební zdí. Původně byl hřbitov zřízen pod městským opevněním roku 1626, rozšířen v 17., 18. a 19. století. Nejstarší čitelný náhrobek je z roku 1708, pohřby zde byly konány do roku 1875. Jedná se o velmi cenný hřbitov s náhrobky barokního a klasicistního typu. V letech 1987–1988 byl opraven. Nyní je významnou kulturní památkou. Nový židovský hřbitov je v Křičkově ulici a pochází z roku 1876, poslední pohřeb zde byl v roce 1946. Židé v Sušici žili již od středověku. Jejich domy stávaly v dnešní Vodní ulici. V roce 1923 ulice vyhořela a část domů byla nahrazena novostavbami. Židovští podnikatelé stáli u zrodu tradiční sušické výroby zápalek. V 1. polovině 19. století tu Bernard Fürth založil závod na výrobu fosforových sirek, od roku 1903 řídily rodiny Fürthů obě zdejší sirkárny. V Sušici se narodil také známý pražský malíř samouk Robert Guttmann (1880–1942 Lodž). První synagoga nebo modlitebna byla dřevěná stavba, jež stála ve dvoře při západní straně Vodní ulice a zřízena byla v letech 1659–1660. Před rokem 1710 byla zničena požárem. Druhá synagoga, zděná, byla postavena na místě první synagogy. Bohoslužby se zde konaly asi do roku 1859, později byla adaptována na obytný dům. V již zmiňovaném roce 1923 budova vyhořela a později byla zbořena. Třetí synagoga na východní straně Vodní ulice, poblíž kostela sv. Václava, byla postavena v letech 1857–1859 v novorománském slohu. Bohoslužby se zde konaly do 2. světové války, později byla jako nevyužitá zbořena roku 1961. Dne 27. listopadu 1942 byli sušičtí židé odvlečeni do Terezína a téměř všichni vyvražděni v koncentračních táborech.

Opevnění města bylo vybudováno roku 1322 a obepínalo v oválu město. Přirozenou součástí opevnění byla řeka Otava, říčka Roušarka, bažinatý terén na jihu a vodní příkop. Do dnešní doby se z hradeb zachovaly pouze malé zbytky (např. u autobusového stanoviště na nábřeží) a zbytky Klášterní brány u mostu přes Otavu. Opevnění se skládalo se ze dvou pásů hradeb. Vnitřní je zmiňována roku 1322 (tuto událost připomíná i kamenná deska ve vestibulu radnice). Hradba byla 120 cm silná a až sedm metrů vysoká, opatřená cimbuřím. Hradby měly tři brány, Pražskou, Říšskou a Klášterní, zvanou též Velká brána. Žádná z bran se však nedochovala, byly zbořeny v polovině 19. století. Dochovala se jen fortna na východě, vedoucí k řece. Vnější pás hradeb byl pak přistavěn za krále Vladislava Jagellonského ve vzdálenosti 27 až 40 m před vnitřní hradbou. Toto opevnění se zachovalo především ve zdech domků, které k němu byly později přistavěny. Bašta této hradby se dochovala u starého židovského hřbitova nad potokem Roušarkou.

Kámen neštěstí je jednou z pamětihodností města. Byl osazen v místě, kde se v roce 1672 zabil rytíř z Rumerskirchenu. Dlel návštěvou u statečného rytíře Ferdinanda z Boryně na volšovské tvrzi. Jednoho dne se opil, v podnapilém stavu nasedl na koně, vytáhl pistoli a nechtěně prostřelil obraz svaté Anny, který se nacházel v kapli. Odjel pak do královského města Sušice. Na rynku kůň upadl, rytíř se postřelil a následně zemřel. Místo, kde se rytíř zabil, bylo označeno kamenem.

Každý se ho ale stranil a varoval se přes něj přejít, aby jej nepotkalo neštěstí. Prý alespoň rýma nebo bolest hlavy se do druhého dne dostavila (podle Kajetána Turka, Sušické listy).

Kámen neštěstí byl velmi silně poškozen. Jeho opravu provedl kameník Karel Pokorný, sloupek zhotovil umělecký kovář Jan Zoubek. Dne 26. 6. 2008 byl kámen i s textem znovu umístěn na náměstí Svobody v Sušici. Desku slavnostně odhalil místostarosta Ing. P. Kocman.

Kamenný most byl postaven v letech 1663–1664 kameníkem Švarcem z Českých Budějovic. V roce 1741 strhla polovinu mostu velká voda a zničený kus mostu byl nahrazen dřevěným provizoriem, které zde vydrželo přes 100 let.

Ve spise z roku 1868 Královské město Sušice se zmiňuje J. A. Gabriel o jisté noční pouti: Roku 1859 dne 24. dubna na Boží hod velikonoční stalo se v Sušici převeliké neštěstí. Měšťan Jiří Karl, zakladatel růžencového spolku, ustanovil v noci procesí putování do Emauz od kříže na náměstí až na vrch Anděla Strážce vésti a sezval k tomu účelu až od Nepomuka, Planice a Kolína mnoho lidí. Procesí se sešlo na náměstí u kříže před lékárnou, kdež Jiří Karl držel k lidu řeč, pak se ubíral celý zástup lidí skoro 1 600 hlav počítaje, dále. Na mostě se zastavilo procesí u kapličky a Jiří Karl začal zase řečniti, sotva několik slov promluvil, tu se počal most bořiti, a skoro 300 lidí se sesypalo pod most. Hrůza toho okamžení se nedá popsati. Když se rozednilo, bylo 54 mrtvol a as 20 těžce a víc než 50 lehce poraněných. Strašlivá tato událost nejen v městě, ale v celém okolí vzbudila všeobecné ustrnutí.

Zřícená dřevěná konstrukce byla nahrazena železnou až v roce 1882. Starý most byl pak definitivně nahrazen novým v letech 1958–1959.

Možnosti ubytování

Informace

« Zpět

Hvězdicové putování po Via Nově

[21. 7. 2013]

Bavorský tým Via Nova Vás zve v neděli 21. července 2013 za labyrintem setkání

Celá zpráva…

Odpočinek pro poutníky

[11. 7. 2013]

Na kameni z bavorské žuly k posezení (i poležení)…

Celá zpráva…

Archiv aktualit

Archiv toho, co se dělo, najdete na samostatné stránce.

Partnerský projekt
Pilgerweg VIA NOVA

Copyright © 2010 RRA Šumava a Karel Viták (www.dva.cz). Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike Informace z těchto stránek podléhají licenci Creative Commons BY-NC-SA.