Kalendář všech akcí

Kalendář akcí najdete na samostatné stránce.

Modrava

Rekreační středisko na soutoku tří potoků (Filipohuťského, Modravského a Roklanského), jejichž soutokem vzniká říčka Vydra. Modravu nejvíce proslavila výroba rezonančního dřeva ve zdejší pile či známá Klostermannova chata. V obci dnes najdeme také Informační centrum či Návštěvnické centrum dřevařství.

Horská obec vznikla jako rybářská osada v roce 1737, ale o 20 let později zde žili jen dva rybáři. V 1. polovině 19. století zde byla postavena továrna na rezonanční dřevo, vhodné na výrobu klávesových nástrojů, konkrétně rezonančních desek, žebrování pro stavbu křídel a pianin a jejich klávesnic. V roce 1827 podnikatel Franz Bienert (1788–1866), rodák z Varnsdorfu, zakoupil od majitele panství Josefa Schwarzenberka starší pilu, jíž adaptoval na vhodný tovární objekt. Dřevo se kácelo v zimě, rozštípalo, na jaře několik týdnů máčelo, sušilo a štípalo na strunné nástroje či řezalo na desky pro klavíry. Pak se znovu čtyři týdny máčelo, sušilo a bělilo na slunci. Vyváželo se do celé Evropy a Ameriky.

V roce 1832 Bienert získal císařské privilegium pro výhradní výrobu ozvučného dřeva na dobu 10 let, další pak pro zlepšený postup výroby a samostatné privilegium pro výrobu řešetových lubů. Počáteční spotřeba činila 500 plnometrů ročně, později kolem 1 000 plm ročně. V roce 1855 zřídil Bienert další podobnou provozovnu ve Stožci. V Modravě tehdy zaměstnával na pile a v lese až 100 lidí. Platnost privilegií byla pak po dvou letech prodlužována až do jeho smrti, kdy převzala vedení obou závodů jeho manželka. Výroba však vzhledem k velké konkurenci klesala a polom, který roku 1870 zničil mnoho starých porostů, zapříčinil, že rezonanční dříví muselo být dováženo z daleka. Vdova roku 1871 pily prodala Schwarzenbergovi. Ten modravskou pilu zlikvidoval a závod roku 1880 převedl do Stožce.

V současné době se z původní Bienertovy pily zachoval katr, druhé křídlo (část pro ukládání a sušení vyrobeného materiálu) a hrázděná stavba s věžičkou. Objekty dnes slouží jako rekreační zařízení.

Rozvoj těžby nastal po dostavení plavebního kanálu v roce 1801 a trval až do zmiňovaného roku 1870, kdy většina kvalitního dřeva byla zničena kalamitou. K plavení dřeva se používalo systému několika nádrží, naposledy se dřevo pak plavilo v roce 1958.

Klostermannova chata byla postavena v roce1924 (slavnostně otevřena 22. 6.) dle projektu architekta Bohuslava Fuchse jako chata KČST (nákladem 1 041 500 Kč). Měla 28 pokojů s 57 lůžky a 2 nocležny s 22 lůžky.

Restaurace „U pstruha“ bývala místem setkání pašeráků a pytláků. Předmětem pašování byl hlavně tabák Brisil, cukerín, dobytek, později součástky do rádií či osoby i z Němec do Čech. Po válce odešli zdejší němečtí obyvatelé ještě před odsunem. Válečné období popsal F. Frýda v knize Hořký úděl.

E. Krásnohorská: „A tam, kde tato dvě vodní ramena se svírají, obmykají svou náručí malé místečko Mádr. Pravější lesní dědinky nad tuto ani na Šumavě nebylo by snadno nalézti. Jest to rozběhlé stádce nečetných domků dřevěných, pod strání, na stráni se tulících, vše v samém lese skryto, zaplaveno jeho stínem, jeho vůní, svěžím podrostem jeho pokrajů.“

Možnosti ubytování

Informace

« Zpět

Hvězdicové putování po Via Nově

[21. 7. 2013]

Bavorský tým Via Nova Vás zve v neděli 21. července 2013 za labyrintem setkání

Celá zpráva…

Odpočinek pro poutníky

[11. 7. 2013]

Na kameni z bavorské žuly k posezení (i poležení)…

Celá zpráva…

Archiv aktualit

Archiv toho, co se dělo, najdete na samostatné stránce.

Partnerský projekt
Pilgerweg VIA NOVA

Copyright © 2010 RRA Šumava a Karel Viták (www.dva.cz). Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike Informace z těchto stránek podléhají licenci Creative Commons BY-NC-SA.