Kalendář všech akcí

Kalendář akcí najdete na samostatné stránce.

Blatná

Městečko ležící v kraji blat a rybníků se může pochlubit jedním z nejzachovalejších vodních zámků v Čechách. Tvrz zmiňovaná v roce 1235 se svým vzhledem určitě dnešnímu zámku nepodobala, ale co obě stavby spojovalo, byla určitě přítomnost vodní plochy okolo obou staveb. Netrvalo dlouho a majitelé tvrze, Bavorové ze Strakonic, začali s přestavbou strohé tvrze ve výstavní románský hrad. Jejich příbuzní, páni z Rožmitálu, začali stavět reprezentativní gotické sídlo. Přestavba hradu Rožmitálskými vyvrcholila pozváním význačného architekta Benedikta Rejta a výstavbou goticko–renesančního paláce, dnes zvaného Rejtova paláce. S přestavbou pokračovali i další majitelé, hrabata z Rozdražova, kteří postavili další palác. Poslední majitelé Hildprandtové přizpůsobili náročnou adaptací zámek k tehdejším nárokům na pohodlné bydlení. Rovněž vytvořili okolo zámku reprezentativní park. Po roce 1990 se vrátil zámek s pozemky posledním majitelům a je přes sezónu veřejnosti přístupný. Kromě prohlídky zámku se zde uskutečňují svatby, pořádají koncerty a různé výstavy. Prostory zámku jsou určeny také k pronájmu pro kulturní a společenské akce.

Z ostatních památek nás v Blatné určitě zaujme Kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je považován za jednu z nejcennějších staveb pozdní gotiky u nás. V jeho areálu stojí také bývalá hřbitovní Kaple sv. Michala. Nedaleko kostela, uprostřed náměstí Míru, stojí mariánský sloup se sochou Panny Marie s Ježíškem a s růžencem na půlměsíci. Naší pozornosti určitě neujde také několik empírových domů v jeho okolí.

Zámek Blatná patří mezi naše stavebně–historicky nejhodnotnější a architektonicky nejvýznamnější památky, a to hlavně díky dlouhé historii, svébytné architektuře a dochovanému parku. Blatenský zámek byl i místem, kde se rodily a přetvářely české dějiny.

Z archeologických nálezů lze usuzovat, že nevelký kopeček uprostřed bažin, či blat, byl osídlen již v dávných dobách. Na konci 7. a pak i v 8. století se na Blatensku začínají objevovat první Slované. K souvislému slovanskému osídlení dochází až ve 2. polovině 10. století. Osada Blatná vznikala na staré významné dálkové a obchodní cestě, která spojovala Sušici s Horažďovicemi a v nynější Blatné překračovala řeku Lomnici. První zmínka o Blatné je nám známa až z roku1235, kdy je tehdejší tvrz písemně zmíněna jako sídlo Vyšemíra z Blatné (svědek na listině krále Václava I.), nejspíše příbuzného Bavorů ze Strakonic.

Další zmínka z roku 1241 uvádí jistého Předostu z Blatné. Za jeho působení se zde uvádí již hrádek obklopený vodní plochou, a s domácí románskou kaplí, jejíž základy jsou odkryty na zámeckém nádvoří (zbourána v letech 1850–1856, znovuobjevena 1926 architektem Karlem Fialou). Vznik tohoto sídla se datuje do období mezi koncem 12. století a rokem 1225. Podle pověsti byla prvotní tvrz a později i hrad založeny na místě hnízda kachny, která snášela zlatá vejce.

Toto nejstarší období blatenského sídla je spojováno s rytířským řádem Templářů, o čemž jsou zachovány mnohé pověsti. Pravděpodobnější je ale zdejší působení rytířského řádu Johanitů, kteří v té době sídlili na strakonickém hradě, patřícím Bavorům. Ti získávají Blatnou ve druhé polovině 13. století.

Bavorové snad i začali s přestavbou dřevěného opevněného komplexu ve výstavnější sídlo, obehnané zděnou hradbou, která chránila dva paláce stojící proti sobě. Od roku 1299 má už blatenské sídlo charakter opravdového hradu. Posledním majitelem z rodu Bavorů byl do roku 1403 Břetislav ze Strakonic, synovec Zdeňka z Rožmitálu.

Rod Bavorů vymírá po meči a Rožmitálští jako příbuzní dědí jejich majetek. Během dlouhého období jejich panování nastává pro Blatnou období největšího rozmachu a slávy. Blatná získává právo trhů, vaření piva i pečetění zeleným voskem a používání znaku své vrchnosti. Znak se skládá s kančí hlavy, připomínající starobylý původ rodu a odkazující na siláka Bivoje a kráčejícího lva.

Za prvního blatenského držitele Jana z Rožmitálu bylo původní románské sídlo výrazně přestavěno a z Blatné se stala gotická pevnost s opevněnou vstupní věží. Jan je zpočátku příslušníkem umírněného křídla husitské šlechty, později se z něho stává nekompromisní katolík. Proto i hrad přečkal bouřlivé husitské období bez vážnějších škod. Vrcholného stavebního rozkvětu se hrad dočkává za držení Janových synů Jaroslava Lva a Protivy, kteří hrad získali po Janově smrti v roce 1430. Zejména Jaroslav Lev, majitel Blatné od roku 1446, zastával vysoké státní funkce. Byl nejvyšším zemským sudím a hofmistrem. Byl také příbuzným krále Jiřího z Poděbrad, obratným diplomatem a také velmi vzdělaným člověkem. Stál také v čele českého mírového poselstva čtyřiceti českých pánů a rytířů, jež putovalo ve letech 1465 až 1467 po evropských dvorech. Při této cestě se nechal inspirovat vyspělou kulturou západoevropské šlechty a to vše uplatňuje při budování blatenského sídla. Dal podnět k jeho rozsáhlé pozdně gotické přestavbě, kterou vznikla dominantní hranolová vstupní věž s lomeným vstupním portálem a zasazenými kamennými znaky Jana z Rožmitálu a jeho manželky Elišky z Kravař. Věž nahradila předchozí prostou vjezdovou bránu. K věži nechal z jihovýchodní strany přistavět přiléhající gotickou hradní kapli a tzv. Rožmitálský palác. Z doby Jaroslava Lva z Rožmitálu pocházejí odkryté a restaurované pozdně gotické fresky v Rytířském sále bavorovského paláce – postavy králů, turnajová scéna, dvorské výjevy, vyobrazení Rožmitálu a Blatné a v Zelené světnici v hradní věž – figurální výjevy v bohaté ornamentální výzdobě, znaky předních šlechtických rodin v Čechách – Švamberků, Rýzmberků, Rožmberků, Gutnštejnů, Zajíců z Házmburka, Berků z Dubé.

Jaroslavův syn, Zdeněk Lev, zastával roku 1508 úřad nejvyššího purkrabího na dvoře krále Vladislava Jagellonského. Byl zvyklý na přepych a pro svou reprezentaci zvyšoval reprezentačnost svého sídla. Dal také podnět k přebudování jihozápadního paláce na třípatrový goticko–renesanční Rejtův palác. K jeho stavbě pozval do Blatné významného stavitele Benedikta Rejta, který působil v královských službách. Jihozápadní goticko-renesanční blatenský palác s arkýři se tak postavil po bok dalších Rejtových staveb – Vladislavskému sálu na Pražském hradě či chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Nákladným způsobem života ovšem zatížil rodovou pokladnu břemenem vysokých dluhů, a proto jeho syn Adam Lev je nucen zámek a městečko v roce 1555 prodat sestrám Kateřině a Anně Řepickým ze Sudoměře. Od nich Blatenské panství kupuje v roce 1560 Kateřinin manžel Zdeněk z Šternberka. Za tohoto majitele přibývá v pečeti městského znaku i lev a současně bylo Blatné povoleno pečetit červeným voskem, což byla výsada měst. Tato podoba znaku byla potvrzena i v roce 1680 a trvá dodnes.

Dva roky po Šternberkově smrti koupil Blatnou v roce 1577 Jan z Rozdražova ze starého polského rodu hrabat Rozdražovských. Ten ovšem zanedlouho také umírá a po dovršení plnoletosti získává Blatnou na řadu let jeho syn Václav. Za jeho působení vyrůstá při severní straně hradby od vstupní věže až téměř ke Starému paláci nejmladší ze zdejších palácových staveb – renesanční Rozdražovský palác, který je spojen se Starým palácem renesančním krčkem. Stavovské povstání v letech 1618 až 1620 a následná třicetiletá válka také zde přerušily zvelebování panství. Za povstání byly hrad i město vydrancovány Mansfeldovou armádou vzbouřených českých stavů a po třicetileté válce zůstává v Blatné 40 obydlených domů. Václav z Rozdražova v roce 1622 odjíždí do Slezska, kde v roce 1625 umírá. Vdova Anna Marie žila nadále s nezletilým synem Františkem Ignácem na blatenském panství. Ten panství přebírá v roce 1645 a jeho smrtí v roce 1691 vymírá rod Rozdražovských po meči.

Dědicem se stal Jan František hrabě Krakovský z Kolovrat, syn Anny Kateřiny, sestry Františka Ignáce. Ten však panství prodal hraběnce Ernestině Serenyiové a původem maďarští Serenyiové tak drželi Blatnou od roku 1695 až do konce 18. století. Za jejich panování nastupuje nový stavební sloh – baroko. Dokazují to mnohé barokní sochy v městečku, přestavěný kostel v nedalekých Paštikách nebo barokizující přestavba rozdražovského křídla.

Roku 1798 koupil Blatnou od bratrů Serenyiů, kteří neměli dědice, Václav Karel Hildprandt z Ottenhausenu, český šlechtic tyrolského původu. V držení Václava Karla a jeho potomků zůstala Blatná, s přestávkou v době vlády komunistů, až do současnosti. Během panování Františka Hildprandta došlo k nákladné adaptaci zámku, které směřovalo k vytvoření reprezentativního sídla a zároveň k poskytnutí pohodlného bydlení. František zušlechtil zámecký park, zřídil v něm v letech 1814–1815 umělou jeskyni a skály( říká se že z důvodů obdobných výstavbě pražské Hladové zdi – výpomoc chudým a nezaměstnaným). Miloval hudbu, proto veškeré jeho služebnictvo sestávalo ze samých muzikantů, kteří každou neděli vyhrávali ve velké lodi, jezdíce po rybníku Sádlově. Pro svého syna Ferdinanda přijal jako vychovatele Jana Evangelistu Purkyně. V roce 1809 byl odstraněn dřevěný padací most a nahrazen mostem kamenným. Za Roberta Hildprandta, prošel zámek v letech 1850 až 1856 romantickými novogotickými úpravami podle návrhu architekta Bernharda Gruebera z Mnichova, které zámku dodaly jeho současný vzhled. V téže době byla přiléhající obora přeměněna v 42 hektarový anglický park.

V roce 1947 převzala zámek Národní památková komise a po převratu v roce 1948 byl rodině Hildprandtů zámek zkonfiskován. Bedřichu Hildprandtovi a jeho manželce Kornelii s dcerami bylo po roce 1958 umožněno, díky stykům rodiny s císařem Haile Selassie I., legálně odejít do Etiopie. V 80. letech 20. století proběhla jeho generální oprava. V roce 1991 se panství vrátilo do rukou rodiny Hildprandtových, přesněji manželce Bedřicha Hildprandta (zemřel v roce 1981 v Německu) Kornelii a jejím dvěma dcerám Josefině a Janě. Ty se intenzivně zabývají obnovou panství a zpřístupněním zámeckých objektů návštěvníkům. Součástí dnešní zámecké expozice tvoří právě památky na etiopský pobyt.

Parostrojní lihovar stojící v samé blízkosti zámku, nechal původně František Hildprandt postavit jako cukrovar. Ten byl na lihovar přestavěn v roce 1885. Před druhou světovou válkou se v objektu vyrábělo blatenské pivo. V restituci byl lihovar vrácen rodině Hildprandtů a ta vrátila budovu původnímu účelu. Blatenské ovocné destiláty se těší velké oblibě.

Znakem města je šikmo dělený štít na dvě pole od pravého horního rohu k dolnímu levému rohu. V horním zlatém poli je černá kančí hlava s vyplazeným červeným jazykem, v dolním červeném poli je doprava hledící kráčející stříbrný lev.

V Blatné byla komenda templářů. Podle pověstí byl samotný hrad templáři i založen. Dokládala to snad nástěnná malba, známá ještě v 18. století. Byla v jedné síni druhého patra severního zámeckého křídla. Vypráví se také o pokladu ukrytém ve staré hodovní síni. Jeho uložení naznačoval vymalovaný mouřenín s lucernou a průvod templářů. Poklad prý vyloupil zámecký písař, který dokázal rozluštit tajemné náznaky nástěnné malby. Jiná verze pověsti mluví o duchu templářského rytíře, který tento poklad hlídal. V Hadí hoře u Blatné prý spí rytířské vojsko, které přijde zemi na pomoc, až bude nejhůře.

V letech 1809–1818 pobýval na zámku jako domácí učitel mladý Jana Evangelista Purkyně (1787–1869), který zde prožil první romantickou lásku ke komtese Adelaidě Desfourové. Odlitek ruky svého hostitele, Františka Hildprandta, uchovával pak po celý život v prosklené schránce. Dalším významným domácím učitelem na zámku v Blatné byl Antonín Jaroslav Vrťátko (1815–1892), pozdější bibliotekář Muzea Království českého. V roce 1848 se Vrťátko se svým studentem Robertem Hildprandtem zúčastnil bojů na pražských barikádách. Jen na přímluvu knížete Schwarzenberka byl Robert amnestován. Robert byl rebelem ovšem nadále – stal se příslušníkem blatenské národní gardy či měl pokoj vytapetován Havlíčkovými Národními listy. Vysokoškolská studia tak mohl dokončit až v německém Heidelbergu. Po návratu byl zvolen do čela okresní samosprávy, ovšem ne na dlouho neboť druhou volbu již nadřízené orgány nepotvrdily a poté dokonce rozpustily celé zastupitelstvo.

Baron Ferdinand Hildbrandt (1863–1936), autor řady spisů, se přátelil s arcivévodou a následníkem trůnu arcivévodou Ferdinandem d'Este, přestože kritizoval jeho změnu politického postoje k Německu. Zastával mnoho veřejných funkcí a podporoval výstavbu železnice či blatenské školy. Za první světové války byl za své národní uvědomění perzekvován rakouskou vládou. Jeden z jeho čtyř synů, malíř krajinář Karel Hildbrandt (1894–1975) se oženil s Marií (Mimi) von Daubek (1893–1935) a díky tomuto sňatku zdědil zámek Osek u Radomyšle. V roce 1939 podepsali bratři Hildprandtové prohlášení české a moravské šlechty, kterým se opět přihlásili k jednoznačně české orientaci svého rodu. V roce 1948 byla Blatná Hildprandtům zkonfiskována. Čtvrtý ze synů Ferdinanda, Bedřich Hildprandt (1902–1981), žil se svou manželkou Kornélií rozenou Veverkovou (* 1916) a dcerami i po konfiskaci blatenského majetku až do roku 1960 v Čechách, poté přesídlili do Etiopie. Dnes patří zámek Blatná po restituci baronce Kornélii a jejím dcerám.

Po nejstarších majitelích zámku se bohužel žádné knižní fondy nezachovaly. Jan z Rozdražova jistě knihovnu měl, o čemž svědčí jeden exemplář v Národní knihovně. Knihovna hrabat Serényiů možná shořela při požáru v roce 1763 nebo byla odvezena při prodeji zámku. Současná blatenská knihovna je výhradně dílem rodu Hildprandtů, kteří si některé knihy již na Blatnou přivezli. Knihovna byla doplňována nejen nákupy nových knih, ale pravděpodobně i nákupy v antikvariátech či na aukcích. Proto obsahuje řadu knih z původně jiných, starších sbírek, vesměs šlechtických nebo církevních.

V roce 1962 byl vypracován lokální katalog této knihovny, který byl v roce 1999 přepsán do počítače a je součástí databáze zámeckých knihoven v Knihovně Národního muzea.

Celkový počet svazků v knihovně je více než 13 000, z toho 7 rukopisů, 9 tisků 16. století (včetně přívazků) a 5 066 starých tisků. Ostatní knihy pocházejí z 19. a počátku 20. století. Rukopisy vznikly v 17.–20. století. Ve fondu nalezneme sedm tzv. "malých republik" vydávaných nakladatelským domem Elzevierů. Ze 17. století pochází více než 80 titulů, vesměs latinských, ale i německých, francouzských a v několika případech i italských nebo anglických. Přes 2 600 bibliografických jednotek pochází z 18. a první poloviny 19. století (do roku 1845). Tyto knihy získal pro knihovnu s největší pravděpodobností baron Ferdinand (1797–1845), žák J. E. Purkyněho, s jehož osobou jsou v knihovně spojeny asi dvě desítky svazků. Velkou část knihovny tvoří běžná beletrie 19. století v němčině a francouzštině. Anglických románů v oblíbených lipských edicích B. Tauchnitze je knihovně asi 500 titulů. Fond je doplněn řadou slovníků a učebnic.

Baron Bedřich Hildprandt, poslední majitel Blatné před konfiskací, byl znalcem koní a proto se v knihovně objevuje množství hippologické literatury z dvacátých a třicátých let 20. století Zvláštní oddíly tvoří periodika pocházející přirozeně z přelomu 19. a 20. století a sbírka 240 hudebnin, většinou klavírních kompozice (W. A. Mozart, L. v. Beethoven, A. Diabelli aj.) z téže doby. (Petr Mašek).

V areálu parku stával památný, 800 let starý, dub. Byl vysoký 30 metrů a jeho průměr dosáhl úctyhodných 180 cm. Byl zasažen mnoha blesky, v osmdesátých letech 20. století padl a postupně se z něj stala troska. Podle pověsti to byl zamilovaný strom pozdější české královny Johanky, manželky Jiřího z Poděbrad a dcery pana Lva z Rožmitálu. V parku stojí také strom (u lávky k sokolovně) se zřetelným vodorovným zářezem. Označuje, kam až stoupla voda v roce 1895 při velké povodni.

Ve středověku bylo v Blatné zavedeno útrpné právo a Blatná si vydržovala svého kata. Kat Šimon Puffr bydlel v katovně u rybníka Topiče. Například roku 1663 vykonal v Kasejovicích popravu na jisté Kateřině z Chloumku, která utopila své nemanželské dítě v rybníku Diváku u Metel. Kata Puffra zastřelil posléze jeden právní posel. Po Puffrovi byl blatenským katem Jan Langr. V roce 1740 se blatenská mučírna nalézala v domě Červenkovském, kde byl skřipec, ostatní nástroje si ale kat musel obstarat sám. V zámeckém sklepení byla též mučírna. Zde museli provinilci sedět na dřevěném oslu s naostro seřídlým hřbetem. Hospodářský ředitel Ratolístka, proslulý svojí tvrdostí, nechal v 18. století posadit na osla špitálníka Martina Voříška na 4 hodiny za poražený shnilý strom.

U vchodu do gotického blatenského kostela stávala dřevěná zvonice se zvony Jeklík z roku 1481, sv. Václav z roku 1506 a Matka Boží z roku 1539. V roce 1722–1723 nechal hrabě Josef Serenyi postavit 44 metrů vysokou zděnou zvonici příbramským stavitelem Jakubem Spinetou. Do nové zvonice byly vytaženy staré zvony i jeden nový, sv. Josef. Zvony zde zvonily až do osudného požáru 13. 9. 1834, kdy vyhořela celá Blatná (118 domů) i se zvonicí. Zvony se rozbily, zvon Matka boží propadl dvojím klenutím a praskl. V roce 1836 byly na novou, o osm metrů zvýšenou věž zavěšeny čtyři zvony přelité z původních. Zvon Matka Boží byl kvůli nedostatku peněz přelit až v roce 1888 a tak vyzváněl svým naprasklým hlasem ještě 52 let. 14. 9. 1916 byly zvony zrekvírovány a na místě rozbity. Z milodarů osadníků byly získány a 9. 4. 1922 osazeny zvony nové: sv. Jan Nepomucký, sv. Václav, v roce 1924 pak velký zvon sv. Václava a v roce 1933 zásluhou daru Jana Sladkého, největší zvon Matka Boží o váze 35,29 q. Ten byl ulit u budějovické firmy Perner a je zajímavostí, že při jeho lití zemřel majitel zvonařství Rudolf Perner. Za německé okupace byly blatenské zvony opět zrekvírovány a tak na kostelní věži zůstaly jen dva cimbály u věžních hodin. 28. 1. 1970 zazněl nad Blatnou poprvé hlas nových zvonů, ulitých firmou Schilling z Apoldy.

Malý románský kostel vznikl někdy okolo roku 1290 a o něco později k němu přibyla fara. Z tohoto původního kostela se zachovalo pouze kněžiště s vítězným obloukem. Za Lvů z Rožmitálu byl starý kostel stržen a opodál se začalo s výstavbou kostela nového. Horní část byla dokončena za Jaroslava Lva z Rožmitálu v roce 1444. Za jeho syna Zdeňka přistavěl mistr Staňek chrámové dvoulodní. Celá stavba byla dokončena v roce 1515 a 8. září téhož roku posvěcena. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je 16 metrů vysoký a 37 metrů dlouhý. Chrám prosvětluje celkem 9 oken, která jsou členěna třemi pruty a jsou zakončena bohatou kamennou, v každém okně jinou kružbou. V horní části vystupují ze stěn podpory klenby s žebrovím. Oratoř je bohatě zdobena kamenickou prací. Nad nižším dvoulodním je diamantová klenba se síťovými spojkami, kterou nesou tři sloupy. Největší výzdoby interiéru dosáhl chrám v 18 století za hraběnky Serenyiové, která jej nechala vyzdobit třinácti barokními oltáři. Plátno na hlavním oltáři je z roku 1744 a je prací zdejšího malíře Jana Hoffmanna. Později se na sochařské výzdobě se podílel F. Uberlacker a na malířské J. V. Spitzer. Proslulé byly i zdejší varhany z doby založení kostela. Nynější jsou ovšem pozdější z roku 1747. V roce 1934 byla položena nová dlažba a náhrobky významných osobností byly osazeny do zdi kostela či ponechány pod lavicemi. Jsou to hlavně náhrobky Jaroslava Lva, Zdeňka Lva či náhrobky rodiny Serenyiů a hrabat Rozdražovských. V předsíni kostela je pamětní deska s vyprávěním o vzniku chrámu i zmínka o požáru c roce 1834.

Při kostele stával do roku 1780 původně i hřbitov s kaplí sv. Michala. V roce 1764 nechal hraběnka Alžběta Serenyiová postavit ambit se šesti arkádami. Jižní část bývalého hřbitova ohraničuje budova děkanství, na východní straně zvonice. Vstupní brána na starý hřbitov nese letopočet 1877 Od roku 1905, kdy byl zbořen panský špitál, je možno spatřit tuto gotickou stavbu v plné kráse.

Z požáru v roce 1834 se Blatná vzpamatovává dlouho, teprve ve 2. polovině 19. století začíná výstavba měšťanských domů. V roce 1865 je postavena nová radnice (dnes muzeum). O něco později hostinec U Bílého Lva. Charakter městské výstavby počátku 20. století významně ovlivnil architekt Pražského hradu a zdejší rodák Karel Fiala. K jeho nejvýznamnějším blatenským stavbám patří Dům právovárečníků, průčelí domu čp. 4 se znakem města, budova bývalé Občanské záložny (ozdobenou andílky a sochou sv. Václava od sochaře Rudla), budova školy z let 1902–1904 (s plastikami Komenského a Palackého; Bílkova socha Krista zničena), okresní dům (1910), dnes Městský úřad či průčelí domu čp. 10 pro Okresní hospodářskou záložnu. V období po 1. světové válce je stavební vývoj Blatné poznamenán secesí místního stavitele Františka Vydry. Mezi další prvorepublikové zajímavé stavby patří dům pěstitele růží Jana Böhma nebo budova sokolovny z let 1932–1933.

Sousoší na náměstí Míru z roku 1726 je prací již zmiňovaného Jana Hoffmanna, který byl všestranným umělce, tedy nejenom malířem, ale i stavitelem a sochařem. Na vysokém sloupu je socha P. Marie Růžencové a pod ní sochy sv. Josefa, Jana Nepomuckého, sv. Dominika a sv. Václava. V místech bývalé školy u budovy děkanství stojí od roku 1766 socha sv. Floriána. Tu spolu s o deset let starší sochou sv. Václava, od roku 1937 umístěnou na křižovatku u nádraží, nechala postavit hraběnka Alžběta Serenyiová. Nyní zrestaurovaná socha sv. Prokopa z roku 1736 stojí proti vchodu do kostela. Největší sochou v Blatné je 3 metry vysoký symbol svobody, vyrostlý z hrobu padlých, od sochaře Josefa Bílka z roku 1923. Na výstavbu pomníku padlým 87 občanům Blatné v první světové válce přispěli i američtí zdejší rodáci.

Na domě čp. 10 je pamětní deska opernímu pěvci Karlovi Strakatému, který se zde narodil v roce 1804 a z jehož úst poprvé zazněla naše národní hymna. Na domě čp. 10 má pamětní desku další blatenský rodák, Jan Pravoslav Koubek, první profesor české řeči na Karlově univerzitě, který se tomto domě nejen roku 1805 narodil a v roce 1854 zde i zemřel. Koubek dosáhl profesury zásluhou dalšího zdejšího rodáka – Jana Fischera, který se pohyboval na vídeňském dvoře a vyučoval češtině arcikněžnu Žofii.

Na budově školy J. A. Komenského je umístěna pamětní deska obětem 1. světové války, padlým legionářům, ve škole pak nejen pamětní deska připomínající založení školy, ale i deska připomínající 34 blatenských obětí 2. světové války. Oběti této války připomíná i pamětní deska na nádraží. Na budově sokolovny jsou pamětní desky připomínající pět umučených blatenských sokolů a osvobození Blatné americkou armádou 6. 5. 1945.

Mezi další blatenské pamětní desky patří dvakrát odstraněná a od roku 1990 snad už natrvalo umístěná na budově bývalého Okresního úřadu, pamětní deska T. G. Masarykovi, na hostinci U Bílého lva osazená v roce 1960 a připomínající zdejší přenocování J. K. Tyla. V Husových sadech je pamětní deska na níž je připomenuto darování tohoto pozemku městu Ferdinandem Hildprandtem. Letopočet 1841 vytesaný na kameni za zámeckým lihovarem poukazoval na zachránění Ferdinanda Hildprandta st. před padajícím štítem stodoly při požáru. Bohužel je již řadu let nezvěstný. Na nádvoří zámku je pamětní deska připomínající zdejší působení J. E. Purkyně v letech 1810–1813. Za pamětní desku lze považovat i tu s letopočty 1116–1856 a mlynářským znakem (uděleným českým mlynářům právě v roce 1156) na mlýně u rybníka Pustý, připomínající příchod mlynářské rodiny Scheinherrů na tento mlýn. Ze staré rodiny Vodvářků pocházela matka Elišky Krásnohorské. V šemberovském domě se roku 1817 narodila matka historika Augusta Sedláčka.

Plocha blatenských parků tvoří skoro čtvrtinu katastru města a Blatná se proto řadí mezi nejzelenější česká města. Jen samotný zámecký park, pro veřejnost trvale přístupný, má 42 hektarů. Byl vytvořen z bývalé obory ze 16. století a v 19. století přebudován Františkem Hildbrandtem na park anglické stylu, s tím, že zadní část parku byla nechána v původním přirozeném stavu. V roce 1810 nechal tento baron v jihozápadní části vystavět romantické návrší se skalami a jeskyněmi. V parku původně stálo i divadlo, švýcarský dům, oranžérie či myslivna se střelnicí. K parku patří do dnešních dob i stádo volně se pasoucích daňků.

Dalším velkým blatenským parkem jsou městské Husovy sady při Závišínském potoce. Ty jsou mladší, protože byly vybudovány baronem Ferdinandem Hildbrandtem až v roce 1908. Původní dvouhektarová plocha byla sice zmenšena výstavbou mateřské školy, ale postupně byl park rozšířen o malý parčík na protilehlém břehu Závišínského potoka. Další významnější zelené plochy jsou okolo školy J. A. Komenského a třeba i na nových sídlištích. Na sídlišti naši pozornost také upoutá 3,5 metru vysoký a 7,5 metru dlouhý Čertův kámen. Jeho původ je dodnes sporem mezi zastánci megalitů, geology či zastánci pověstí, podle kterých jej zde shodil ďábel ze vzteku, když prohrál sázku.

V okolí Blatné bylo i několik mlýnů. Mezi nejstarší zmiňované paří dosud stojící Jeklík u nynějších jatek. Původně byl obecní, později byl odprodán mlynářské rodině, po níž nese své jméno. Mezi další, ale již nestojící mlýny patřily Lapač, Dolní mlýn, Podškolský, V Hutích, Ve Slupích, Nohavický, Hodaň či mlýn ve Lhotce. Na začátku 20. století fungovalo na Blatensku 58 mlýnů. Bývalý Červený mlýn slouží dnes jako kanceláře, má i obytnou část. Mlýn Pustý patří od roku 1856 až dodnes rodině Scheinherrů. V roce 1921 byla při mlýnu vybudována první vodní elektrárna v Blatné.

Pivo se v Blatné vařilo od 15. století. Pivovar se nacházel v místech dnešního zámeckého lihovaru do roku 1978, kdy byl zrušen. Ve zmiňovaném 15. století, v roce 1479, bylo dovoleno vařit pivo i jednotlivým měšťanským domům, tam je i šenkovat či prodávat. Postupně se vařilo v 81 domech, ale ne najednou, nýbrž postupně, dokud se přecházející dům „nevypil“. Kvalita piva však dům od domu kolísala, proto si blatenští občané vystavěli svůj měšťanský pivovar a v právovárečných domech se již jenom šenkovalo, a to až do roku 1786. Od tohoto roku se šenkovalo jenom v hostincích a právovářečníci dostávali zisk z pivovaru. V 18. století se v Blatné vařilo až 9 tisíc hektolitrů piva ročně. Měšťanský pivovar fungoval do roku 1922. Od té doby až do roku 1978 fungoval pouze zámecký pivovar. V posledních letech před uzavřením vařil 20 tisíc hektolitrů piva. V restituci byl lihovar vrácen rodině Hildprandtů a ta vrátila budovu původnímu účelu. Zdejší ovocné destiláty se těší velké oblibě.

Podle pověsti byla při stavbě obranné věže zdejšího hradu byla do jejích základů zaživa zazděna panna. Její obětování mělo přispět k nedobytnosti hradu. Při její opravě skutečně nalezli v jejích útrobách zazděnou kostru. Vodní panny mají zase svůj zámek naproti skutečnému. Není vidět, protože jeho stěny jsou z průhledných křišťálů. Kdysi jeden blatenský kněz prozradil zpovědní tajemství a svobodná dívka čekající dítě si kvůli tomu vzala život. Knězova vina se prozradila a blatenští občané odvedli kněze na vršek za město, kde byla dívka pohřbena. Zde ho zaživa pohřbili. Místo se jmenuje Kněžohájek a za hraběnky Serényiové zde byla postavena boží muka.

Blatensko, oblast rozmanité krajiny s mnoha rybníky se stala námětem pro mnohé básníky, malíře, či filmaře. Ladislav Stehlík ji opěvuje ve své Zemi zamyšlené, nejenom proto, že je zdejším, bělčickým rodákem. Zdejší krajinou se kochá i Rudolf Hrušínský ve filmu Vesničko má, středisková, na blatenským zámku se natáčela i slavná pohádka Šíleně smutná princezna.

Všimněte si také Pomníku padlým z roku 1923 od Josefa Bílka.

Možnosti ubytování

Informace

« Zpět

Hvězdicové putování po Via Nově

[21. 7. 2013]

Bavorský tým Via Nova Vás zve v neděli 21. července 2013 za labyrintem setkání

Celá zpráva…

Odpočinek pro poutníky

[11. 7. 2013]

Na kameni z bavorské žuly k posezení (i poležení)…

Celá zpráva…

Archiv aktualit

Archiv toho, co se dělo, najdete na samostatné stránce.

Partnerský projekt
Pilgerweg VIA NOVA

Copyright © 2010 RRA Šumava a Karel Viták (www.dva.cz). Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike Informace z těchto stránek podléhají licenci Creative Commons BY-NC-SA.